Láska není jen slovo...

,,Vrať se, prosím, zastav se!!! Musím ti něco říct, nemůžeš takhle odejít!!! Nemůžeš mě tu nechat stát s pocitem, že jsem tě nechala odejít… Prosím, ohlédni se!!! …tak se sakra otoč!!!!!! Copak necítíš můj pohled ve svých zádech??? Je v něm bolest, láska, … naděje, která pomalu uhasíná. Nezbylo už nic, jen plamínek, který pomalu pohasíná. Stačil by jediný pohyb, jediné slovo, jediný pohled a byl bys tu se mnou. Proč jsem ho neudělala??? Proč jsem dovolila, abys mě opustil??? Byla to hrdost??? Ano??? Byla to hrdost, která mi nedovolila ti vše říct a tím tě zastavit??? Bože… jaká hnusná vlastnost, která mi zničila život. Ty jsi mohl být ten, kterému bych jednou slíbila lásku a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí. Ty bys mohl být otcem mých dětí. Po tvém boku bych večer usínala a ráno se probouzela. Měla bych tebe a naši lásku – to by mě činilo šťastnou.“
Zatímco teď… teď nemám nic. Ani tebe, ani lásku ani nic… jen prázdnotu, která mě kdesi uvnitř svírá, sžírá. Bolí to… ničí mě to za živa. Mám šanci to ustát??? Co bude silnější??? Mám sílu vstát a bojovat, nebo to vzdám bez boje a budu ta poražená??? Co mám dělat??? Tak mi sakra pomozte… nekoukejte na mě smutnýma očima!!! Podejte mi pomocnou ruku, která mi dá sílu vstát.
Zde je ta dlaň, ta naděje, která mi zakřičela do unavených očí: ,,Bojuj, nenech si vzít, to, co ti patří!“
A tak jsem tedy vstala, a ačkoli jsem byla zesláblá a unavená, šla jsem dál.
Musím jít třeba až na konec světa a najít ho. Musím najít svou lásku a jeho odpuštění!!! Musím mu něco říct!!! Chci mu říct, že bez něho nemá nic smysl. Že to je, jako byl den a neexistovala noc, jako by byla bolest a nebylo utrpení, jako by existoval hřích a nebylo odpuštění.
,,Je to, jako bych měla kus sebe, ale ta druhá část mi scházela, a dokud nebudeš zase se mnou, budu pořád jen poloviční, nebude ze mě už nikdy celek“.
Možná jsem ho zklamala, možná jsem mu způsobila bolest, možná jsem mu nedala najevo, co opravdu cítím… Možná – co to je za slovo??? Je to má pochybnost, má nejistota??? Kde je má opravdová jistota??? Existuje nějaká má jistota??? Mám vůbec nějakou jistotu???
,,Někdy vlastně pochybuju o tom, kdo jsem.. přemýšlím , jestli já jsem já… jestli mám sny a ideály jako každý jiný člověk na mém místě…“
Člověk… hmmm… vždyť můj vnitřní hlas mi neustále našeptává: ,,Jsi ještě dítě, je ti teprve 16 let“ a já na něj neustále v duch zlostně křičím: ,,Vím… nemusíš mi to pořád připomínat! K tomu jsou předurčeni jiní lidé, ne ty. Jenže já jsem dítě věkem, ale rozumem docházím do stádia možné dospělosti. Ačkoli… hodně lidí mi pořád tvrdí, že jsem dítě, možná nezralý parchant, co ještě nedávno koukal na pohádky a teď si hraje na dospělého, vymetá diskotéky a snaží se ostatním dokázat, že už dospěl, ačkoli na to má minimálně ještě pět let čas…
Jenže se ptám: ,,Má rozhodující vliv věk, nebo to, jak se cítíš ty sám???“ a zároveň si odpovídám: ,,Proč tvrdit, že jsem dítě, když se cítím duševně vyzrálá???“ Že to je nějak moc brzo??? ,,Jistě, ale k tomu přispěly určité okolnosti, které nechci rozebírat…“
,,Jediné, na čem mi teď záleží, je, aby ses se mnou vrátil domů. Abys mě objal a aby mé srdce v tvém objetí pocítilo bezpečný přístav, který nebude nikdy ohrožen. Zeptej se na cokoliv, na vše ti odpovím… jen když už nebudu muset být sama… jen když skončí ty nekonečné, bezesné noci, kdy jsem zírala do zdi, měla tě před očima a zoufale čekala na svítání s nadějí, že mi bude líp. Nebylo… bylo to ještě horší… co si vybrat??? Den nebo noc??? Kdy přijde ta spásná úleva??? Přijde vůbec, najde si ke mně cestu???“
Nyní jsem konečně šťastná. Bůh i ty jste vyslyšeli má přání a ty ses se mnou vrátil. Tak přece jen existuje spravedlnost!!!
,,Děkuji ti za tu naději a šanci, kterou jsi mi dal. Přisahám, že ji beze zbytku využiju a už nikdy tě nenechám odejít – za žádnou cenu!!!!!!!“