Cesta na sever

Ležela v hustém, mechovém koberci a vedle jejího křehkého těla se klepalo malinké vlče. Bylo již zcela chlupaté, ale přesto mu byla ukrutná zima. Rukou ho zahřívala aby mu bylo alespoň trochu teplo. Našla ho u potoka, s tou rozbitou lávkou, úplně osamocené. Nemohla ho tam nechat, odsoudila by ho k smrti a to nemohla dopustit. Jednou by se jí mohl hodit, vždyť je to přece lovec…
Byl jí vděčný. Nemusela se ho ujmout a nakonec by se vůbec nedivil kdyby tak neudělala. Bylo to lidské mládě. Mládě toho proklatého druhu. Měl z lidí přirozený respekt, který se balil do zámotků ze strachu. Věděl, že se jim má vyhýbat, říkala mu to matka než odešla. Ale copak měl jinou možnost? Copak se jí mohl nějak vzepřít? Musel to risknout. Neměl co ztratit.
( byl rád, že je vlkem.)
Její plavé vlasy jí padaly do obličeje. Možná měla strach, ale byla zároveň ráda, že už tu není sama. Má u sebe malého společníka, který jí to pomůže vše zvládnout. Styděla se však za to, že ho využívá. Vzala by si ho i kdyby z toho neměla žádný prospěch? Nebo by ho tamj snad nechala?
( styděla se za to, že byla člověkem)
„-Neboj se, zvládneme to.
-Jsem ti do konce života zavázaný.
- Udělala jsem to ráda.
- Jednou se ti za to odvděčím.
- Já vím…“
- ( Jak to mohla vědět?)
…Držela ho v náručí a hlazením mu dodávala odvahu v lepší zítřky. Potřeboval ji…

Seděla ve vysoké trávě a na její bílou kůži dopadaly měsíční paprsky. Na kolenou jí leželo již odrostlé štěně lesního vlka. Svou dlaní mu přejížděla po hustém hřbetu a vlk spokojeně oddychoval.
Cítil se konečně zase v bezpečí. Věděl, že ho bude chránit jak jen to půjde. Možná by za něj položila i život, tím si ale nebyl tak jistý.
( Lidská duše je tak nevypočitatelná)
Hřál jí kolena. Beze slov mu za to snad tisíckrát děkovala. Měsíční svit je možná krásný a uklidňující, ale v žádném případě teplý. Ba naopak, studí a zarývá se hlubokou pod tenkou vrstvu pokožky. Věděla, že ji bude vždy hřát a věděla i to, že by za ní klidně položil život. Byla si tím jistá.
( vlčí duše je tak čistá)
„- Kde jsou?
- Běželi na sever.
- Ale proč tě tu nechali?
- Jsem ještě slabý, zpomaloval bych je.
- To přece ale nemohou. Jsi jejich člen, patříš k nim.
- Kdyby tu teď nebyl, neměl by tě kdo hřát…
Seděli ve vysoké trávě a dívali se spolu na měsíc. Potřebovali se…

Choulila se k němu ve sněhové závěji. V duchu prosila měsíc aby se alespoň na chvilku objevil na noční obloze. Snad teď by jí trochu hřál. Holé, promodralé nohy měla složené pod sebou a zima jí do očí vehnala ledové slzy. Přes štíhlá stehna jí ležel vlčí samec a podřimoval.
Těšil se až poběží na sever, do těch hlubokých lesů se svou smečkou. Snil o té svobodě a nespoutané přírodě už dlouho. Možná se mu i stýskalo, neviděl je tak dlouho. Tak proč se nevrací?, zapomněli na něj? Stalo se snad něco? Neměl by jim běžet na pomoc? Položil hlavu zpět na ledová stehna a oddal se hrozivým myšlenkám. Poběží…
( vlčí odvaha byla obrovská)
Z jejích úst vycházely obláčky ještě dosud horkého dechu. Zima ji však již zcela zparalyzovala tělo. Toužila se vrátit, ale nemohla. Jednou od nich odešla a její život teď nabral nový směr. Vzpomínala na jeho dotyky a sladká slova. Lživá slova, ale přes to tak příjemná. Ne, nevrátí se. Bála se toho, co by si o ní všichni mysleli. Co všechno se za tu dobu změnilo.
( lidská odvaha je tak slabá)
„- Proč se nevrací?
- Něco se stalo.
- A co když už prostě o tebe nemají zájem?
- Ne, vlci takový nejsou!
- Jak si tím můžeš být tak jistý?
- Takový jsou jen lidé.
Zase začalo sněžit a ona položila hlavu do jeho šedivé srsti. Potřebovala ho…

Ležela ve spadaném listí a zakalené oči se jí hýbaly už jen ztěžka. On nad ní postával s vlčí hrdostí a olizoval jí paže.
- Mám žízeň.
- Za chvíli se spolu napijeme.
- V to doufám.
Usmála se, ale věděla, že už se blíží konec. Chtěl by jí nějak pomoci za to co pro něj udělal. Vděčí jí přece za život i když sám moc dobře věděl, že to bylo z čistě sobeckých, lidských důvodů.
- Bude to v pořádku.
- Stále se nevrací, že?
Tak přeci jen na něj zapomněli.
- Vydáme se za nimi spolu.
- Já už nemám sílu.
- Však se vyspíš a sily opět nabereš…
Věřila v to pevně. Lidská víra je úplně stejná jako ta vlčí.
Zavřela oči a naposledy vydechla.
Položil jí hlavu na hruď a čekal na její nový příchod.

Poběží spolu na sever.