Ztracené iluze

Měl to rád. Bylo to to jediné, co kdy zažil a co se podobalo lásce. Byla to láska jeho rodičů k němu. On sám nebyl ničím zvláštní, myslel si o sobě dokonce, že je hloupý a ošklivý, a že se nikomu nelíbí. Proto měl tak rád své rodiče, byl poslušný a milý.
Avšak jednou pocítil cosi zvláštního. Jel vlakem ze školy jako obvykle, když v tom uviděl na nádraží slečnu, která ho přivedla v úžas. Znal ji z dřívější doby, ale to mu připadala namyšlená, hloupá a nepříjemná. Nyní se v něm však cosi hnulo a on za ní zašel. Když ji viděl, musel zatajit dech. Krásný kalhotový kostým z ní udělal dámu. Nemohl uvěřit svým očím, a poté co spolu začali mluvit ani uším. Jak ta se změnila. A nebo se změnil on? Každopádně, stalo se to, v co ten kluk nedoufal, zamiloval se do ní. A navíc, on jí se také líbil. Konečně byl šťastný. Chodil s ní, a připadal si jako v ráji. I když ze začátku měli pár problémů, přenesli se přes ně, a to to byl jeho první vztah... Měl ji rád čím dál tím víc, a doufal, že jeho rodiče tu radost budou sdílet s ním. Žel, nestalo se tak. Když u ní chtěl po pár měsících přespat a být s ní, jeho rodiče řekli ne. To, čemu celý život věřil, to, v co celý život doufal, najednou činilo něco, co nemohl pochopit. Bránilo mu ve štěstí, nechtělo mu ho dovolit. Prý že jednou to pochopí... Nemyslím. Rodičovská láska se s láskou v životě dostala do křížku. A slzy z jeho očí padající jsou padlí bojovníci ve válce oddanosti rodině proti citu ke své lásce...