Sebevražda*12**12*

Začalo to všechno tak neobvykle...vlastně ani pořádně nevím jak.
Pamatuji si akorát to že mě už nic nebavilo...všechno bylo moc složité...ze všech stran se na mě valilo spoustu problémů. Byla jsem taková zakřiknutá holka třídy...ničím nezajímává. Kdyby alespoň hubená a nevýrazná jako myška, ale opak byl pravdou. Bylo na mně spíše více tuku než svalu a při každé příležitosti kolem kohokoli projít jsem nechutně zčervenala a nevěděla jak dál. Neměla jsem prakticky žádné kamarády nikoho komu bych se mohla svěřit a skoro všechen svůj volný čas jsem věnovala čtení knížek místo abych chodila po discotékách jako většina holek v mém věku.....o prvním klukovi nemohla být ani zmínka. Nikdo mě nechtěl.
Jednou jsem to už nevydržela....nebavilo mě poslouchat ty věčné posměšky kamarádů teda jestli se jim tak dalo vůbec říkat. Občas se do toho všeho přidala i máma s tím že jsem tlusté nemehlo co není k ničemu. Nedalo se to už poslouchat a každým mým záchvatem breku jsem spořádala několik tabulek čokolády, což znamenalo další kila navíc.
Začala jsem přemýšlet o tom nejhorším co mě mohli kdy napadnout.....o....SEBEVRAŽDĚ.....jenže jsem nevěděla jak...jak co nejrychleji a možná bezbolestně ukončit svůj život. Nápadů mě napadalo nekonečně...ale všechny mi připadali jaksi nerealizovatelné....a musím se přiznat měla jsem i málo odvahy. Šáhnout si na své tělo třeba žiletkou nepřipadalo v úvahu stejně tak jako skočit pod auto, nebo se zapálit. Bolest totiž nesnáším.....až pak jsem dostala nápad......
Bylo to jednoho nedělního listopadového rána...přesněji 14.11. asi v pět hodin ráno...Nařídila jsem si budíka i když vstávání brzo ráno nesnáším.Tentokrát jsem musela.....opatrně jsem otevřela vchodové dveře...a bosýma nohama jenom v tenké noční košilce jsem vkročila na balkon.....ledová podlaha mě zábla do nohou.....kachličky na balkoně trochu klouzaly: Klepaly se mi nohy jako nikdy předtím....ruce jsem měla jako z ledu i když mi ani taková zima nebyla. Pomalu jsem natahovala ruku po namrzlém zábradlí. Srdce jsem měla skoro v krku....bušilo mi jako nikdy...v ústech jsem měla vyschlo..a hlava jsem měla pocit že se mi rozkočí. Už jsem se držela....oběma ruku jsem se držela zábradli.Teď jenom najít odvahu a podívat se dolu.... Teď mě tak přepadla myšlenka na co budu myslet až poletím dolu....co ucitím po prudkém nárazu na zem. Přepadla mě touha vrátit se zpátky do teplé postele....nápad jsem vyvrátila okamžitě jak jsem si vzpomněla že by mě ve škole zase potom čekal teror,ktreý nemíním už snášet. Jedním jediným pohybem hlavou dolu zjistím že se pode mnou rýsuje docela veliká......nedokážu to popsat........teď ve tmě to vypadá jako propast... Kolem žaludku směřem k srdci mě tísní zvláštní pocit.V hlavě nemám nic...o ničem nepřemýšlím...jen koukám dolu do té podivné propasti kam se během okamžiku zřítím.Už se ani nesnažím ovládat svoje tělo....připadá mi to jako bych byla v cizím těle...jednu nohu bezvládně přehodím přes zábradli...obročmo na zábradlí se naposledy obrátím na náš baráček....teprve teď si uvědomím že mi po tváři stékají slzy.....pokouším se je zadržet....vši silou zatínám oči...ale nejde to....slzy se mi už bezvládně kutálejí po tváři.....,,Proč.....sakra proč......proč já, proč je všechno tak těžký" vyhrknu do tichého brzkého rána. Už se nesnažím zadržovat slzy už to nejde......vítr který se spustil mi cuchá dlouhé černé vlasy.....které se mi pletou do obličeje......: ,,Nééééé.....já nechci já chci být šťastná...chci bý hezká a milá...proč sakra nemůžu proč jsme odsouzená k tomuhle...."záchvat histerie už nejde ovládat..... Teprve teďsi uvědomuji, že dál už nemůžu já vážně už asi nemůžu žít. Je ze mě troska.....troska která nic nezmůže.....troska která na světě nic neznamená. Můj život skončil a neměl radši ani začínat. Pokouším se udržet jen jednou rukou....a druhou zahrnuji rozevláté vlasy za ucho. Opatrně přehodím i druhou nohu přes zábradlí. Teď už stojím jen na kousíčku zábradlí.......i když je venku neskutečná zima. Ruce se mi potem kloužou po zábradlí.Ledové zábradlí mě bodá do chodidel.Už jen jeden pohyb a bude po všem......život Anety Polákové skončí jednou pro vždy. ,,Nedokážu to.....sakra já to nedokážu," vyhrknu opět se slzami na krajíčku a pokračuju, ,,jsem úplně pitomá husa......nic v životě nedokážu....ani se zabít. Jsem k ničemu máma měla pravdu. "Teď ale musím......hlavou mi proběhne poslední myšlenka před pádem...co když se mi nepovede se zabít...co bude potom......tenhle nápad, ale co nejrychleji zavrhnu!!! A...........A....................už.....se pouštím......strašně křičím......letím zimní tmou....snáším se k zemi rychlým pohybem. Necítím vůbec nic.....nic........pořád letím......hlavou mi lítají myšlenky sem a tam.......kam to padááám........proč už jsem dávno nedopadla. Potom mě napadne něco z cela jinýho.....co když už jsem mrtvá.....co když už nežiju.......z této myšlenky mě vyvede ostrý náraz na zem.....jako kdyby se mi všechno v tělě posunulo asi tak o 5cm. Ležím. Nehýbám se. Dýchám...NEDÝCHÁM...... ale jo dýchám....snad.....teď nevím jestli je to pro mě dobré nebo ne. Spousta lidí si přeje dýchat......ale dívka co se pokoušela o sebevraždu.....ta by snad neměla dýchat. Napadá mě a ani nevím čím to je, že jsem ráda, že dýchám...to tedy znamená že nejsem mrtvá..............ALE PROČ SE TEDA NEMŮŽU POHNOUT......citím jen jak mě bodá jehličí na kterém ležím...taky mám asi hodně špinavou košili......chci se postavit......NEJDE TO........JÁ SE NEMŮŽU POSTAVIT..............ani nemůžu zvednou hlavu jestli mám nohy....nejde nic.......nemůžu hýbat s mým tělem.....začínám zase nabírat na pláči.......v tom citím bodavou bolest ve spánku....brní mi končetiny....a dostávám křeč do břiší oblasti.....začíná se mi zatmívat před očima......................už jen bezvládně ležím..........hlavou mi probíhá myšlenka......ZAČÍNÁM UMÍRAT ............ale já přece nechci.......už se nebudu moc nikdy zasmát.......nikdy......ani jsem se s nikým nerozloučila.......VŠECHNO KONČÍ.............konči můj život a já začínám přemýšlet jestli jsme to tak chtěla..........začínám nad tím uvažovat až moc pozdě........teď když nechci..........musím umřít.................už se nic nedá vrátit...............je KONEC...................................................................................
...CRRRRRRRRR..........ááááááááááá" proberu se odporný zvuk mého budíku....sedím na posteli. Přemýšlím. Sedím. Jedním pohledem sjedu mé oblečení....přemýšlím.....po útržkách se mi vybavuje co se stalo.........nebo NESTALO......sen to nemohl být..........vždyť jsem umírala.......a byla jsme ve stejném oblečení jako teďka.....ve vlasech mám jehličí a noční kočili špinavou od hlíny..............Co dělám tady v posteli.......vždyť já žiju.......JÁ ŽIJU..................nejsem mrtvá.....co to,ale bylo.....umírala jsem a teď se probudím ve své posteli v tom oblečení v kterém jsme umírala dole an zahradě...Rychle vyběhnu na balkon.......dole tam kde jsem ležela je vyležené místo...po kachličkách jsou ťápoty.....je to jasné sen to nebyl.......stalo se to,ALE CO DĚLÁM JÁ TEDY POTOM TADY.........jaktože žiju.....napadá mě jen jedna věc............JÁ JSEM ASI JEŠTĚ NEMĚLA UMŘÍT........TEĎ JEŠTĚ NE.............A NĚKDO AŤ JE TO KDE CHCE A KDO CHCE ZAŘÍDIL ABY SE TAK NESTALO.......ZAŘÍDIL ABYCH NEZEMŘELA...Co to bylo a proč to bylo to já nevím.........jedno vím,ale 100% jsme šťastná že žiju....a děkuji tomu že se tak stalo..........do školy odcházím a přesvědčením,že já mám žít a bylo by nesprávné kdybych umřela. Poprvé v životě co se těším do školy...............ŽIJU......a to je hlavní!