Seina

Zima. Vyhřáté tělo vyhozené na ulici. Tak pustou. Tak studenou. Tak bez života. A i on se cítil stejně, bez života. Pár minut předtím ještě seděl ve vyhřátem bytě, kterému říkal domov. Teď už mohl jet vzpomínat na vůni pražené kávy, na chuť hořkých, a přitom sladkých, mandlí, na úsměv Anastázie. Ano, ona ho vyhodila. Sbalil si svých pár švestek a mžiku seděl na chodníku. Na nepřívětivém propadlišti existencí.

,,Proč?" ptal se sám sebe se slzami v očích. Srdce mu krvácelo. Copak nevydělával dost pěnez? Copak se o ni dobře nestaral? Tak proč to udělala. Něvěřil tomu. Zazvonil na zvonek a, i přes to, že věděl, že se neozve její hlas, že ho nebude slyšet, začal mluvit proloženě se vzlyky. ,,Proč?" zařval nakonec a rozbrečel se jako malý kluk. Nohy mu sjely podél zdi zase na asfaltový koberec. Světlo z protilehlé pouliční lampy se mu lesklo v jeho umírajících očích. Stín. Zmohl se na zvednutí hlavy a nepřítomným pohledem se zadíval na muže, co stál nad ním. Uhlazené vlasy, černé sako, červená růže a zabalená krabička v jeho levé ruce...

...Zavřel oči. Vše mu teď bylo jasné. A vše bylo černé jako tma, co se táhla ulicí. Chtěl se podívat na hvězdy, chtěl spatřit anděly, kteří by mu pomohli, ale pouliční osvětlení ho oslepovalo a skrývalo střepy noční oblohy.

Rozhodl se odejít. Od ní. Od něho. Z té prokleté ulice, ze všech ulic Montmartru. Z celé nevstřícné Paříže. Od všech těch stvůr, lidí.

Jeho nohy procházely ulicemi lemovanými vysokými platany a krámky všech druhů. Od antikvariátů přes obchůdky se značkovým oblečením, na které si obzvláště město módy potrpí, až po proslulé palačinkárny. Míjel stovky lidí, muže a ženy, Indoevropany a Afričany, staré i děti, kteří byli všichni v jednom stejní...nevěrní. Ať svým protějškům, nebo slibům, zákonům či prosté etiketě slušného chování. Viděl ruce v kabelkách jiných, potyčky gangů v postranních temných uličkách plných kontejnerů a potulných psů, nebo vyřvané hlasivky horkých hlav troubících na sváteční jezdce. On mohl některým pomoci, přivést je na správnou cestu, ale proč by to dělal, když věděl, že jsou nenapravitelní. Pokud chtěl být šťastný a žít ve sladké naivitě, že život a svět je krásný, musel je všechny opustit a žít sám. Bez lidí. A přitom v komunitě...

Bloudil městem. Procházel úzkými uličkami dlážděnými žulovými kostkami, které byly vyrvané ze země, které krváceli stejně jako on. Cítil se jak dřevěná cedule zavěšená nad vchodem do jednoho z domů. Vítr si s ní hrál, vrážel s ní do omítky a tříska po třísce padala s nářkem k zemi. Celá Paříž jako by zahalila smutečním šatem. Kapky z listů pomalu vířily hladiny kaluží, Seina plynula tak pomalu, tak tiše. Unášela jeho vzpomínky jako láhve se vzkazy, že existoval muž, který umíral na zlomené srdce. Z katedrál se ozývaly emociální žalozpěvy, které dávaly Pařížanům na vědomí, že mezi nimi chodí člověk, co ztratil důvěru v lidi, co ztratil přesvědčení o šťastném životě, o lásce. Díval se na bledý měsíc a úplně mu rozumněl. Tisíce meteoritů ničilo jeho bezbranný povrch, stejně jako činy lidí propichovaly jeho bezbranné srdce, které tlouklo stále pomaleji.

Stoupal po kamenných schodech na kopec St. Michel, aby naposledy spatřil svoji rodnou Paříž. Blýskala se zlatem, když se svělo z lamp odráželo v mokrých vozovkách na Champs Elysées. Mrazilo ho v zádech při pohledu na osvícenou Eiffelovu věž, která se tyčila tak monumentálně nad celým jeho domovem. Paříž vypadala tak přívětivě, sdílela jeho osud a on její, ale věděl, že ho její obyvatelé zradili, že mu propíchli srdce. Stál tam opřený o železné zábradlí, a pak se pomalu otočil zády a odešel od civilizace.

Nikdy ho už nikdo neviděl. Nikdy se už nepotkal s lidskou duší. Nikdy už neochutnal praženou kávu. Nikdy už neokusil hořké, a přitom tak sladké, mandle. Zcela se odevzdal přírodě. Žil spolu se zvířaty a rostlinami a byl tam šťastný, protože věděl, že zvíře ho, narozdíl od člověka, nekousne, když se o něj bude dobře starat.

Ale zlomené srdce od lidí už měl napořád...