Její Park

Loudala se ztichlým večerním parkem.Na vše okolo se pomalu snášelo šero.Ptáci si stlali a chystali se spát.Větřík,který vál,si hrál s jejími černými vlasy a ty ji lechtaly do tváří.Černé oči se dívaly chvíli na zem,chvíli do prázdna a chvíli zkoumaly okolí kolem.,,Dlouho jsem tudy nešla.“proběhlo jí hlavou.,,Už jsem málem zapomněla…“Začala vzpomínat..
Když tudy šla naposled,černé vlasy,jako dnes,vlály ve větru,z černých očí tekly pramínky slz,rudá ústa se co chvíli otevírala k neslyšitelnému křiku.Křiku bolesti,zoufalství a smutku.,,A jsem tu zase.“řekla si.A znovu,jako mnohokrát předtím tudy šla zničená.Zničená životem,přetvářkou,nenávistí ale i láskou,falešným přátelstvím,sama sebou.,,Můžeš si za to ale sama!“vykřikla najednou.Zastavila se a rozhlédla se okolo.Všude byla tma,ptáci už spali.Na nebi se začal objevovat měsíc s prvními hvězdami.,,Dnes je krásná noc“Jasná.“

Hvězdy naplno svítily a měsíc ozařoval písčitou cestu.Zničená dívka běžela touto cestou.Nic nechápala.Nechápala sebe,smysl života,lidi!Nevěděla kam běží,chtěla prostě utéct někam,kde není falešný svět!Chtěla jiný svět!Takový,jaký si ho vysnila!Její pohádkový svět!Věděla,že ho nemůže mít.
Pomalu dosedla na trávu plnou spících kytek.Nedaleko byl slyšet šum vody.Zaposlouchala se do ticha přerušovaném vodou.Lehla si mezi spící květiny a zavřela oči.Najednou se jí otevřel jiný svět,její svět!Spokojeně se usmívala a v jasné noci snila.
Ostrý zvuk ji po nějaké době probral z jejího snění.Nevěděla co to je.Bylo jí to jedno!Uvědomila si,že teď už není ve svém světě,že je teď v tak krutém realitě!Znovu v ní.Uvězněná…
Začala plakat.Plakala nad sebou.Bylo to od ní sobecké?Začala si už po hodněkráté uvědomovat,jak tento svět nesnáší!Jak ji zničil!Ruka vjela do kapsy u kalhot.Ona si to ani neuvědomila.Znovu držela v ruce malý nůž.Vyhrnula si rukávy.Moc dobře věděla jak si pomoci.Nesnesla svou psychickou bolest.Možná se to zdá bezdůvodné,ale tahle citlivá dívka,jako už mnohokrát,udělala ostrý zářez do své ruky.Po chvíli další a další!Pak se dívala,jak jí teče krev.Usmívala se přitom čím dál víc!Už nemyslela na to,jak je svět hnusnej ,nemyslela na falešné kamarády,na nechápavé rodiče,na svou samotu,nemyslela vlastně na nic.

Trhla sebou.Probrala se ze vzpomínek a sedla si na lavičku,kde se tiše rozplakala.Ano,řezala se.Někomu se to může zdát bezdůvodné,ale někomu zas ne!Vzali jí sny a její radost z každé maličkosti.Změnila se.Hodně se změnila.

Jako každý den po setmění se tu procházela.Tady ji to uklidňovalo.Toto místo ji chápalo.S rukama v kapse,v jedné nůž,se procházela.Nešla nikam a přece někam.Nevěděla jak je možné,že se po každém bloudění dostane na to stejné místo.Věděla ale,že tam zase skončí její cesta.Tam zase udělá něco,co jí pomůže.

Hořce se usmála.I když seděla na lavičce,byla myšlenkami jinde.Nevnímala tento svět!Znovu se probrala ze vzpomínek a dala se na cestu.Tentokrát šla za nějakým cílem.
Občas mívala chvilky,kdy se na jejím zamračeném obličeji objevil úsměv,ale většinou to netrvalo dlouho.Myslela,že se to všechno nějak spraví,že jí někdo pomůže,ale její pomoc nepřicházela.
Dnes tudy nejde za cílem dalších jizev,dnes tudy jde naposledy.Za cílem opustit tento svět.
Znala ten park moc dobře a věděla,i po tmě,kudy kam.Za chvíli se objevila u jednoho starého vysokého mostu.Neměl zábradlí,tím jí ušetřil přelézání.Stoupla si na kraj a nechala slzy,ať první zkusí tu hloubku.,,Tohle jsem nechtěla!Nechtěla!Nechtěla!Ale copak to jde jinak?Jsem až moc velký snílek!Jsem až moc citlivá!A s tímto falešným světem už nechci mít nic společného!“Podívala se do černa pod sebou.,,Nevím,co bude potom,ale bude líp!“S tím se naposledy rozhlédla a udělala krok do prázdna.
Najednou cítila,jak z ní ,,utíká“ smutek,samota,zoufalství,beznaděj a strach!Najednou se cítila šťastná.Úsměv se jí objevil na její mladé tváři.Ničeho nelitovala!Proč by taky měla?Jde jinam!Někam,kde jí bude líp!

Probrala se.,,Co?To ne!Tohle ne!“blesklo jí hlavou.Když si uvědomila,že neleží pod mostem,ale někde jinde.Kde to vlastně leží?Opatrně otevřela oči a rozhlédla se okolo.Byla ve ,,svém“ parku a všude byla tma.Svítil měsíc a ozařoval cestu.Zklamaně se na sebe podívala.Na chvíli se jí zastavil dech.Místo kalhot a mikiny černé šaty,místo botasek naboso!,,Na zádech dvě černá křídla.“řekl kdosi.Jenom se podívala a uviděla svoje dvě černá křídla.Nechápala to!,,Co?Jak?A proč?“
Nikdy se nedozvěděla,proč právě ona má být Černým Andělem.Ale věděla,že alespoň nebude sama.Černí Andělé jsou tu pro lidi,co mají problémy a nemají si s kým popovídat.Proto tu jsou.Aby pomohli,aby se staly přáteli,když někdo potřebuje.
Proč ale ona neměla svého Černého Anděla?