Anděl

Viděl jsem Anděla. Překrásného Anděla. Měl obrovská, křišťálově bílá křídla rozprostřená všude kolem sebe. Naplňovala okolí, jako prázdnota naplňuje vesmír, jako láska naplňuje milence. Měl dlouhé blonďaté vlasy, které mu padali do čela a brýle, které v jeho případě byly spíše ozdobou jeho překrásné tváře. Obličej také zdobila sem tam nějaká ta piha, krásné rty s vášní a kouzlem uvnitř a překrásné modré a hluboké oči. Tak hluboké, že by se v nich utopil každý člověk, každá láska, každá touha, každá vášeň, celý svět. Jen tak tiše a mlčky seděl a díval se na mne. Já zas na něj. On na mne a já zas na něj. A tu jsem náhle pocítil tu sílu. Náhle jsem pocítil jak se topím v těch jeho překrásných očích, jak cítím jeho dlaně na svých dlaních, jak kolem mne pomalu obtáčí svá křídla a jak se od něj nemůžu odtrhnout. Tak jsem tam s údivem, nadšením, vášní a naplněn láskou seděl a díval se na ní.
Možná je ale dobře, že jsem Anděla pouze potkal, že jsem ho neznal. Jsem si totiž více než jistý, že by mi pak můj Anděl odletěl. Uletěl by pryč a už by se nikdy nevrátil. Strach by jej lapil do sítě, Špína by mu pošlapala a zašpinila jeho křišťálově bílé peří, Nenávist by mu vyškrábala oči, rozbila by mu brýle a ostříhala by mu jeho blonďaté vlasy, a Bolest? Bolest by jej donutila křičet a řvát, až by mu po tváři tekly proudem slzy.
A proto si nechám Anděla pouze ve svých vzpomínkách, aby navždy zůstal čistý. Sice mi takto také uletí a nikdy se mi už nevrátí, přesto ale zůstane v mé duši navždy uschován.