Bez tebe to nezvlédnu II.

...Nasedneme do mého auta a jedeme ke Štěpánovi domů. Cestou ani jeden z nás nemluví. Oba jsme pohrouženi do svých myšlenek, nejsme si cizí, ale každý z nás přemýšlí o něčem jiném. Ne všichni lidé na světě mají stejé myšlenky a názory. Mnohdy není důležité mluvit za každou cenu jen aby "řeč nestála", ale mnohem důležitější je třeba jen vědomí opory. Není podstatné, abych Štěpána ubezpečovala o tom, že jeho matka se z toho dostane a bude v pořádku, ale důležitější je to, že jsem v těchto chvílích s ním, že s ním zůstanu až do konce, i když ani jeden z nás neví jak to dopadne.

Zaparkuji před jeho domem, vystoupíme a Štěpán mě automaticky chytí ta ruku a jdeme dovnitř.
"Dáš si kafe?" zeptá se mě.
"Jo, ale já ho udělám."
Štěpán nic nenamítá a jde si sednout do obýváku.
V kuchyni nejsem poprvé a vyznám se tu. Když se voda uvaří, zaleju šálky a jdu za ním.
Posadím se vedle něj a on si mě přitáhne k sobě. Položím si hlavu na jeho rameno a hladím ho po ruce, kterou má položenou v klíně.
"To, co jsem ti tehdy řekl, to jsem přehnal."
"Nemluv teď o tom."
"Já ti to ale musím říct, protože se ti chci taky omluvit. Byl jsem naprostý vůl, když jsem o tobě vůbec pochyboval. Někdo mi napsal SMSku, ve které stálo něco v tom smyslu, že si mám dát pozor na to s kým chodím, protože nemusí být tak věrná a zamilovaná jak se na první pohled zdá. Na konci se ten anonym ptal, jedstli vím, co právě děláš. Volal jsem ti a zvedl to nějaký muž. okamžitě jsem to položil a viděl jsem rudě. No a zbytek už znáš."
"A proč jsi věřil nějakému hnusnému anonymu?"
"Nevím, všechno to do sebe zapadalo, já už vím ,že jsem idiot."
"A teď už mi věříš?"
"Ano!"
"A proč jsi tak rychle změnil názor?"
"Proč? Protože jsi za mnou přijela do nemocnice a to i potom, co jsem ti všechno řekl a vůbec to nebylo hrzké." Cvili se odmlčí a přitáhne si mě ještě těsněji k sobě.
"Miluju tě! Promiň!" řekne něžně a dá mi pusu na čelo.

Jen tak tam sedíme a díváme se z okna na nocí zahalené město osvětlené jen pouličními lampami.

Štěpánovi zazvoní mobil. Rychle ho zvedne, ohlásí se a poslouchá. Pak řekne:"Ano, jistě, hned jsme tam:"
Mně vysvětlí:"To bylo z nemocnice. Máma se zhoršila."
Mlčky dojdeme k autu.

Když vcházíme do nemocnice, mám ještě více skličující pocir než prve. Mám husí kůži a cítím chlad, jako by si smrt brala dalšího hříšníka, dalšího, kdo je na seznamu a musí odejít z tohoto světa a už se nikdy nevrátit, nikdy s nikým nemluvit, nikdy už se na nikoho neusmát. Být daleko od všech, které miluje, kterých si váží, a které naopak nenávidí.
Už nikdy!

"Co se děje?" Zeptá se Štěpán doktora.
"Je mi to líto, ale vaše matka právě zemřela. Nemohli jsme nic dělat."
"Ne!" Vydechne Štěpán.
Otočím si ho k sobě a obejmu ho. Cítím, jak mi na rameno spadla jedna jeho slza. Za ní druhá, třerí, čtvrtá,...
"Miluju tě!" Zašeptám mu do ucha a on si mě k sobě přitiskne ještě silněji...

KONEC