Šťastná to květina...

Uprostřed místnosti stála vysoká ženská postava.Královna Stynks si prohlížela nový přírustek do její zahrady-růži moudrosti.Byla ráda,že ji nakonec má,vždyť pro ni musela tolik obětovat!Náhle jí z jejího přemýšlení kdosi vyrušil.,,Královno.Je tu mladý kníže Henon.Počítá s tím,že s ním budete večer tančit a ptá se vás,zdali to ještě platí.“Nastala chvíle ticha.Královna si prohlížela tu krásnou růži a v duchu jí záviděla,že nemusí na ten příšerný ples jít.A taky,že nemusí tančit s tím příšerným knížetem.Její muž zemřel teprve před měsícem a ona už si musí hledat nového!Bohužel pro ni,svou zemi příliš miluje,než aby knížete odmítla.
,,Královno?Musel jsem přeslechnout vaši ctěnou odpověď…Zopakujte mi ji,prosím.“Ozval se sluha stojící ve dveřích.Stynks věděla,že se s ní chce kníže Henon na plese zasnoubit.A ona to musí přijmout.Je to její povinnost.Bez krále její zem upadne v bezmoc.,,Ano.Samozřejmě,že platí.“Téměř neslyšně pronesla Stynks.Sluhovi tato odpověď stačila a tak se slovy:,,Dobrá.Vyřídím mu to.“Za sebou zavřel dveře.Stynks pohladila rudé okvětní lístky své nádherné růže a do ticha v místnosti zašeptala:,,Je mi tak líto,že nejsem tebou.Brzy se provdám za knížete i když to nechci.Ale ty se vdávat nemusíš.Šťastná to květina…“
Bylo moc a moc lidí na světě,kteří byli svobodní a svobodu si nezasloužili.Tak proč,proč zrovna ona musí za svou zemi platit tak vysokou daň,jako je volnost?Ona přece hraběte nemiluje,miluje jiného.Ale o tom se nemluví.Nesmí na to ani pomyslet,protože je to zakázané.Ale právě zakázané ovoce nejlépe chutná…Královna se usmála a promluvila směrem ke květině:,,Vzpomínám si,jak jsem se vždycky chtěla stát královnou.A pak,když si mne král vybral jako nejkrásnější dívku ze země,plakala jsem dojetím nad splněným snem.Ale byla to chyba lávky.Chytili mě do zlaté klece,ze které se teď již nemohu osvobodit.Musím dělat to,co mi nakazují jiní a poslouchat je jako bych byla jejich panenkou.Proč jen jsem neposlouchala babičku,když mne varovala“dej pozor na přání“?“
Královna přešla k oknu a podívala se ven na dvůr-byla tam!Její láska!Smějíc se na ní jako na ranní slunce.,,Při poledním slunci je nejlépe vidět vaše krása,královno!“Klaněl se před ní zahradník.,,Ale nejkrásnější jste při západu slunce.To pak vypadáte jako tajemná večernice,prosvětlujíc můj tmavý život.“Stynks se usmála.To bylo možná naposledy v jejím životě.Brzy totiž uvadne jako ta růže…,,Děkuji ti za pochvalu,Johane.Ale krása přeci není vše.“,,To máte pravdu,královno.Také moudrost o něčem svědčí.To mi připomíná-kdy už mi ukážete vaši květinu moudrosti?Prý pro ni vaše vojsko muselo jít až na konec světa!“Stynks se usmála.Johan byl přece jen takový roztomilý prosťáček…ale to se jí na něm líbilo.Nebyl totiž ani nabubřelý,ani arogantní jako kníže Henon.,,Brzy,brzy ji uvidíš.Ale asi tě zklamu.Vypadá totiž docela obyčejně.Vůbec nevím,co je na ní tak magického.“Johan zvážněl a někam odběhl.Po chvíli přinesl ošklivý,černý kámen a zeptal se královny.,,Také vypadá jako obyčejný kámen,že?“Stynks přikývla.Johan kámen rozevřel a odhalil jeho krásu-byl v něm schovaný diamant!,,Tak vidíte,jak je neobyčejný!“Usmál se Johan,načež se královna upřímně a od srdce zasmála.,,Dobrá,už vím,co jsi tím myslel…“,,Královno!!Musíte si vyzkoušet své večerní šaty!“Zakřičela služka.,,Už musím bohužel jít,Johane.Nechť osud dovolí naše další setkání…“
Slunce už zapadalo.Johan měl svou práci téměř hotovou a Stynks věděla,že to musí udělat nyní,ještě před plesem.Otevřela drobnou,zelenou lahvičku z broušeného skla a její obsah rychle vypila.Potom ještě pohlédla na svou květinu a řekla:,,Když nebudu mít svobodu v tomto světě,budu ji mít v tom posmrtném.“Ještě se snažila naposledy se dotknout jejích listů,ale ruce jí to už nedovolily.Sesunula se na zem a zavřela své tyrkysově modré oči.
,,Královno,královno!!“Ozývalo se v dálce volání zahradníka.Kdyby Stynks mohla,smála by se a v duchu by si říkala.,,Ani tys mne nikdy nemiloval,Johane,ani ty…“Ale teď tu už leželo jen její bezvládné tělo.Zabila se,aby neuvadla.Lepší rychlá smrt,než pomalé uvadání…Kdoví,možná teď její duše nalezla tu svobodu,po které téměř celý život toužila.A možná se Stynks dívá na svou milovanou květinu,jak se jí v rukách zahradníka Johana daří a říká si:,,Šťastná to květina…“