Mezi nocí a ránem

....Svítá. Po kolikáté to nikdo z nás zkrátka nespočítá. Pod mými okny, tam někde dole, opět pomalu nastává každodenní shon. / Tak všední, tak známý/. Kolikrát jsme ho společně pozorovali při horkém raním šálku kávy, když jsme byli po ránu čerstvě probuzení? Tolikrát. / Oči zavírám, když vzpomínám/. Dospělí jdou znuděně do svých prací a zívající děti vedle nich utíkají do škol, tak jako pokaždé. A já? Já se mám naprosto mizerně i přesto, že ležím v posteli. /iluze drtit kladivem kamenným/. Ležím v posteli a připadám si tak-podvedený, překvapený, smutný...a po dlouhé době jistoty-sám? Sbalila sis kufry a odešla jsi neznámo kam./adresa neznámá/ Jak jednoduché. Ale proč, lásko? Jediné, co jsi mi tu po sobě zanechala, je dopis položený na nočním stolku. / píšeš, že...../

--Odcházím, někdy mezi nocí a ránem. Tak trochu utíkám. Před tebou. Před otázkami, na které bych neuměla odpovědět, v patách mi totiž jde zmatek. Asi se sám sebe nad tímhle dopisem ptáš- proč? A já nevím, co ti na tohle napsat. Snad pro ty tvoje oči věčně ledový. Pro oči, ve kterých jsem poslední dobou viděla jenom tmavý stín. Snad je to díky tvé tváři, i když krásné, která se na mě poslední dobou nesmála. Tak dlouho jsem neviděla dolíček na její pravé straně a ani nevíš, jak moc mi to chybělo. Snad i kvůli rukám, které mě celou věčnost něžně nehladily. A vlastně i díky času, který byl naším protihráčem. /byl jím vždy, avšak teď už to nešlo snést/. Asi jako když přetéká dřez. Chápeš? Anebo je tohle všechno díky tomu, že už mi neumíš jen tak říct, jak moc mě máš rád. Víš, jako kdybys měl srdce pokryté sněhem a já dostávala málo lásky. --
--Odcházím, když noc se střídá se dnem. Sbalila jsem si všechny své věci, snad. Pouze náš společný hrníček jsem tu nechala, protože jsem nevěděla čí přesně je. Víš jak to myslím, koho byl víc? /a ty jsi ho měl přeci raději/. A- vzpomínky. Naše. Chci, abys věděl, že nikdy nezapomenu na ústa, která teď sice proklínám. Nikdy nezapomenu na tebe. A víš co ti se sebezapřením přeji?-Abys sám a sám, nikdy usvit nespatřil. Aby z tvých úst zmizeli mříže a do očí se vrátila jiskra. Aby tvoje láska city oplácela....A další dívka se nestala tvojí jistotou, o které víš, že ti uvaří ranní kávu a bude se s tebou dívat na shon z oken....
--Odcházím a už skoro svítá. V zrcadle naproti posteli vidím ubrečenou dívku, dávající s povzdechem pusu/poslední/ na tvář svému příteli?. Ačkoli smutnou, tak i přesvědčenou o tom, že dělá správnou věc. Víš ,nic není na stálo. Neříkal jsi to tak? Už nechci být ta malá, naivní a myslet si, že nám nic neschází. I přestože tě miluji, raději odcházím. / snad se ještě vyléčím/ A nepíši na shledanou, nybrž sbohem!

.....Stmívá se. Po kolikáté to nikdo z nás zkrátka nespočítá. Pod mými okny, tam někde dole, to všechno utichá. Děti už jsou dávno ze školy doma a dospělí sedí u televizí. A já se stále cítím naproto mizerně a ležím v posteli. Připadám si sám, smutný a bohužel právem. Sbalila sis kufry a odešla jsi neznámo kam. A já už, lásko, vím proč. Pozdě. Sám a sám jsem v prázdném bytě, jako v pasti, kde růže uvadaj. Sám s hlavou skloněnou ke střepům od rozbitého hrnku /který jsem měl přeci raději/ , a vím, že všechny budoucí lásky budou jen zdáním. Brečím, když po tisící čtu tvůj dopis na rozloučenou...