Slunce

Dívala se z okna a sledovala, jak zapadá slunce. Taky chtěla být bezstarostná jako to ta žlutá velká koule, chtěla zacházet a vycházet kdy se jí zlíbí, být pro všechny zdrojem příjemného tepla a nemít starosti. Jenže ona slunce nebyla. Vlastně nebyla nic a nikdo, protože se tak necítila. Proplouvala životem, odrážela se od skal nesnází, občas se nechala jemně pohupovat vlnkami naděje. Jenže vlnky naděje ji stejně nakonec odnesly na skály... Přemýšlela nad svým životem, a najednou jí to všechno došlo. Nestačí jen tiše proplouvat, je potřeba i občas zapádlovat, aby nás moře doneslo tam, kam potřebujeme...Znovu se ocitla na vlnkách naděje, znovu si namlouvala že všechno bude lepší.
Nic nebylo lepší - všechno bylo stejné jako dřív. Doma se rodiče hádali, ve škole ji spolužáci nesnášeli. Nejraději sedávala u sebe v pokoji v okně a sledovala slunce. Až jednou se rozhodla vyjít slunci vstříc... Myslela, že nikomu nebude chybět. Ale její tělo, zkroucené před domem, způsobilo na světě spoustu bolesti a zármutku. Nikdo nevěřil tomu, že ona by si dokázala vzít život. Vlastně ona také ne - možná proto si svůj útěk ze světa tvrdé reality pojmenovala Odchod za sluncem...