Trochu smutné

Zamkla dům, vyšla z branky a co nejrychleji se rozběhla. Potřebovala ze sebe dostat ten smutek a tu strašnou prázdnotu. Jak jí to jen mohl udělat? Proč jí vůbec musel ublížit? Vždyť se mu celá odevzdala a on jí opustil, bez jediného slova. Běžela tak dlouho, jak jen to šlo. I když větší kus už měla za sebou, tak podstatná část cesty ji ještě čekala. Ale ta námaha za ten kus cesty stála. Šla na své oblíbené místo, které jí vždycky poskytlo klid, rovnováhu, potěšení. Během chtěla vybít vztek a ponížení, které se jí za poslední dobu dostalo. Ptala se sama sebe, asi po sté, proč právě ona má takovou smůlu v životě. Proč ona trpí, když ostatní jsou šťastní?! Moc dobře věděla, že život je tvořen problémy, že bez problémů by život nebyl. Nemohl by se nazývat život, kdyby problémy nebyly. Z uvažování ji vytrhl zvuk, tak nenadálý a hlasitý, že se lekla. Ten zvuk do té krajiny, tak krásné a tak panenské vůbec nepatřil. Byl to zvuk klaksonu. Vůbec si neuvědomila, že jde ve středu cesty. Otočila se, řidič auta na ni něco sprostého ukázal a jel dál. Zavrtěla hlavou, nechápala, proč se lidi k sobě chovají, tak zle. Všechno brala moc osobně, připadala si jako člověk, kterého nenávidí celý svět. Ale nejhorší bylo, že nenáviděla sama sebe. Nenáviděla se, protože zase naletěla. Ale proč je vždycky tak hloupá, to sama nevěděla. Z toho všeho uvažování se jí do očí začaly drát ty protivné slzy. Po kolikáté dneska už? Nedokázala to spočítat.

Naštěstí se před ní rozprostřel nádherný výhled. Lesknoucí se hladina jezírka, obklopená stromy všeho druhu, jehličnany, listnáče, malé i velké stromky. Prostě nádhera. Pomalu kráčela na hráz, aby si mohla sednout a odpočinout po namáhavé cestě. Měsíc se odrážel od hladiny a ji to naplňovalo pocitem klidu a rovnováhy. V jezírku plavala spousta ryb. Byly krásně oranžové, žluté i jinak barevné. Vždy, když přišla a sedla si, všechny se rozutekly na druhou stranu jezírka. A postupně se osmělovaly a plavaly kolem ní. Ráda pozorovala ten vodní život. Naplňoval ji optimismem. Tady zapomínala na Jakuba i Jirku. A doufala, že ten třetí a další bude jiný a o 100% lepší.

Seděla na břehu asi hodinu, v transu, ve kterém vnímala jen vlastní tlukot srdce a své myšlenky. V dáli zaslechla blížící se kroky, nepřikládala tomu velký význam, protože se tudy chodilo na Javorník. Je sice, pravda, že byl večer, ale některé lidi to neodradilo od romantické procházky ztemnělým lesem. Zase se pohroužila do své meditace. Jenže kroky byly slyšet blíž a blíž. Neotáčela se, neměla chuť, ani důvod. Když už však byly kroky těsně u ní, nepatrně pohnula hlavou, a to co spatřila jí sevřelo srdce ledovou dlaní. Jirka stál opodál a hleděl na ni. Slzy se jí zase koulely po tvářích.

„ Lásko, musím s Tebou mluvit! Vyslechneš mě?" prolomil ticho Jirka. Ona pořád jen němě hleděla na hladinu. Neměla chuť s ním mluvit. Stejně jí už ublížil, tak proč její utrpení ještě prohlubuje.

„ Lásko, prosím řekni cokoliv, cokoliv, nadávej mi, nebo prostě cokoliv. Vždyť si to zasloužím! Já tě pořád miluju a ani nevím co mě to popadlo! Asi se bojím vážného vztahu, nebo já nevím!" překotně vysvětloval Jirka, ani on sám nedokázal říct, proč se s ní vlastně rozešel.

„ Odejdi, jdi pryč! Chci být sama, a nechápu jak si mě tady mohl najít. Prosím, odejdi." Žádala ho naléhavě, hlas, kterým vyslovila poslední větu, ji zněl jako naprosto cizí. Už neznala sama sebe, nedokázala v sobě najít rovnováhu a teď, když nad ní Jirka stál, připadala si naprosto ztracená ve vlastním světě a to ji znepokojovalo víc, než to, že ji Jirka našel.

„ Odpusť mi, žádám tě, odpusť mi! Já nevím co jiného říct, ale já tě opravdu miluju!" žadonil Jirka a ona nechápala smysl jeho omluvy.

„ Kdybys mě miloval, tak mě neopustíš bez jediného slova! Odejdi pryč!" argumentovala klidně a apaticky. Jirka viděl, že tady nic nezmůže, otočil se a pomalu odcházel. Viděla jak se jeho záda pomalu vzdalují, s každým krokem si uvědomovala, že její život ztrácí smysl a velkou, možná životní lásku. Slzy jí stékaly po tvářích, jakoby se už nikdy nechtěly zastavit. Snažila se znovu najít rovnováhu, věděla, že se jí to tak rychle nepovede, ale byla tak zoufalá, že by byla schopna udělat cokoli.

Zadívala se na hladinu jezírka a v tu chvíli ji napadla ta spásná myšlenka. Byl by někdo nešťastný, kdyby tady ukončila svůj zpackaný život? Přišel by jí vůbec někdo položit kytici na hrob? Hladina se zdála tak klidná, ale ona v ní ten klid nemohla najít. Vstala, prošla po hrázi na druhou stranu. Pak se vrátila zpět a byla si jistá, udělá to. Byla klidná, konečně, po těch dlouhých týdnech byla klidná. Myšlenka na smrt ji uklidňovala. Vzpomínala na svůj život a neviděla jiné východisko, její mysl byla zatemněná. Těšila se na ten kýžený pocit klidu a míru. Přemýšlela co je vlastně po smrti, těšila se, že to konečně zjistí. Vůbec nemyslela na to, že by tím někomu mohla ublížit, v tu chvíli myslela jen na sebe, snad poprvé v životě. Postavila se, aby si vychutnala pohled na tu krajinu, poslední pohled měl být ten nejhezčí v jejím životě. Podívala se na hladinu a čekala na správný okamžik, ryby jakoby vytušily její úmysl, plavaly co nejdál, aby se na to nemusely dívat, aspoň si to myslela. Rozmýšlela jestli to má udělat, a dospěla k názoru, že už ji stejně nic nezachrání.

Sebrala všechny své síly a skočila.Ten okamžik, než dopadla do vody se jí zdál jako celá věčnost. Hladina jezírka ji pojala studenou náručí, nadechla se! Vdechla do plic rybniční vodu a věděla, že kdyby se chtěla zachránit, bylo by stejně pozdě. Po třetím nádechu ztratila vědomí, už necítila nic, ani bolest, ani zlost, ani teplo, ani chlad. Možná viděla tunel na druhé straně, který ji lákal do nového života, kdo ví, dozví se to jen ten, kdo umírá.

A tak skončil jeden nadějný a nevinný život.