Jako pes

M. unavenýma očima sledoval, jak odkudsi vyběhl starý vypelichaný pes. Docupital na roh ulice, zavětřil, a pak vyrazil směrem k zapáchajícím kontejnerům. Zde chvíli větřil, zmateně pobíhal...možná z nich cítil něco lákavého k snědku, zdálo se však, že se mu nechce šplhat po hromadách nakupených odpadkových tašek. Místo toho jen přešlapoval a kňučel, upíraje prosebné oči na každého, kdo ho bez povšimnutí minul. Nikdo z kolemjdoucích se však nezastavil.
Hladové a neklidné, konečně se zvíře odhodlalo. Několika nesmělými kroky došlo až k prvnímu pytli, opatrně na něj vylezlo, a pak skočilo na další. V tu chvíli však jedna z tlapek uklouzla, pes ztratil rovnováhu a s překvapeným vyštěknutím se svezl dolů.
Vzápětí byl znovu na nohou. Ještě několikrát se pokusil vylézt nahoru stejnou cestou, pokaždé však se stejným výsledkem. Při pátém pokusu podruhé vyjekl - tentokrát si pravděpodobně něco udělal s pravou ťapkou, kterou nyní bolestivě tahal za sebou. Nakonec se zase posadil, oči toužebně upřené na otevřené víko jednoho z kontejnerů.
M. si pomalu promnul tvář...sám nevěděl proč ho to zvíře tak zaujalo. Pak se lehce narovnal v židli a přitisknul hlavu blíž ke sklu. Skrz špinavé okno byla ulice vidět jen obtížně. Na obloze se kupily temně šedivé mraky, které věstily průtrž mračen. Už několik dní panovalo dusno a nedýchatelné parno...
Zvíře se celou tu dobu ani nepohnulo. Jen dál hledělo nad sebe, tam, kde se třpytila matná naděje na naplnění prázdného žaludku. Jeho vypelichaný ocas sebou občas plácl o zem, jinak se nehýbalo. Vyplazený růžový jazyk visel zplihle mezi zuby. Bez povšimnutí ho míjeli ojedinělí chodci...pár z nich možná dostalo chuť nakopnout tu překážející zrůdu, nakonec ho však každý jen překročil a nechal za zády. I zvíře o ně už ztratilo zájem - nyní se jen unaveně rozhlíželo.
Konečně se znovu zvedlo, několikrát přešláplo na zraněné pacce, a pak zmizelo ve vedlejší uličce. M. se vyklonil jak nejvíc to bylo možné, jenže zbytečně. Pes utekl. Se zvláštním pocitem se svezl zpět do židle...Něco mu to připomínalo; nevěděl však co. Byl z toho zmatený a...ano, možná i trochu zklamaný. Nejspíš očekával, že se zvířeti nakonec podaří do kontejneru dostat...možná. Anebo jen chtěl vědět, jak to s ním skončí. Teď však bylo pryč - a on se to už nejspíš nedozví. Ale třeba...třeba by mohl...
Pozvolna uchopil třesoucíma se rukama kus čistého papíru. Propiska, ležící na parapetu, mu spadla na zem. Vytáhl tedy druhou, která se skrývala pod hromadou zmačkaných listů. Přiložil špičku tuhy na bílou stránku, na chvíli přivřel oči, a pak začal psát. Písmeno za písmenem. Slovo za slovem...papír se pomalu plnil. Za okny se mezitím spustil déšť. Těžké kapky bubnovaly na sklo, on je však nevnímal... mysl se soustředila na obrazy, které se vynořovaly a mizely před očima... ruka kreslila příběh, jenž se právě odehrál...Věta za větou. Slovo za slovem. Písmeno...za...písmenem...
Náhle se zastavil. Jeho zamračený pohled spočinul na tužce, která se již nehýbala. Svaly na vyhublé tváři byly napjaté. Nehty vyryly do dlaně zarudlé rýhy. M. zvedl hlavu a pohlédl do temnoty před sebe. A pak...se rozesmál.
„Co to má být...?“ šeptal se zkřivenou tváři mezi jednotlivými záchvaty hysterického smíchu, který postupně přecházel v nezvladatelné vzlyky, „co to sakra...? Proč se vůbec...pořád namáhám?“ Nechal propisku spadnout pod stůl. Papír zmačkal mezi prsty. Chvíli hleděl na polospálenou knihu, která ležela rozepsaná na kraji stolu a kroutil přitom hlavou, „K čemu...?“ Prudkým pohybem shodil ze stolu i ji. Pak se svezl do židle a zabořil obličej do dlaní. Jeho smích přecházel v pláč...a naopak.
A pak, zničehonic, zaslechl do toho všeho tiché zakňučení.
Rázem byl u okna. Dole, pár pater pod ním, seděl promoklý pes. Nebylo pochyb o tom, že je to ten samý co před chvílí, dokonce byl i na stejném místě jako prve. Znovu mírně zakňučel a přiťapkal blíž k otevřenému kontejneru...Lidé s černými deštníky ho jen míjeli. Tak se přece vrátil...ale proč? Copak mu není jasné, že tady jídlo nedostane?
Vypadalo to, že pes je v ještě zoufalejším stavu, než když tu byl poprvé. Na pravou tlapku už nedokázal ani došlápnout, dlouhé chlupy se mu lepily na vystupující žebra...tmavé oči hleděly nad sebe. Přesto se znovu odhodlal vylézt po mokrých taškách - a znovu skončil na tvrdé dlažbě. Jenže tentokrát se nehodlal vzdát. Bez váhání se zvedl a zkusil to podruhé. Potřetí. Popáté a podesáté...Až konečně překonal nebezpečné místo a vítězoslavně stanul u pootevřeného víka.
Cosi v M. nitru se v tu chvíli bolestivě sevřelo...Jaktože se mu to povedlo? Jaktože jemu ano a mně...Jak je to možné...?
V tu chvíli se však o pár pater níž otevřelo okno. Tlustá bílá ruka odtáhla záclonu a vyhodila cosi dolů. Zaleskl se černý igelit a těžká černá hmota se snesla o pár metrů níž, přímo k nic netušícímu zvířeti. Aniž by pes, chystající se vlézt do překrásně zapáchající díry, mohl jakkoliv zareagovat, trefila ho taška plná odpadků přímo do hlavy. S bolestivým vyjeknutím se skutálel z vysoké hromady, minul úzký chodník a dopadl přímo na ulici.
Zaskřípěly brzdy, ozval se vřeštivý zvuk pneumatik a kdosi vykřikl. Auto odmrštilo bezvládné huňaté tělo pár metrů stranou, až drtivě dopadlo na kamenný obrubník na kraji silnice.
Okamžitě se seběhl plno lidí. Řidič, který patrně neměl náladu zachraňovat přejetou zrůdu, ujel dřív než si kdokoliv mohl poznamenat SPZku...pokud se o to vůbec někdo pokoušel. Ze všech dveří se rázem vyhrnuli důchodci, jako by celou tu dobu na nic jiného nečekali. Během minuty se okolo mrtvého zvířete utvořil shluk živě debatujících lidí.
Nejdříve se chtěli ujistit, že je skutečně mrtvý, nikomu se na něj však nechtělo příliš sahat. Pak ovšem někdo poznamenal, že už stejně mlel z posledního. Ostatní soucitně a neméně horlivě přikyvovali. Vzápětí se ozval někdo další a ptal se, co mají s mrtvolou provést. Šum hovoru začal nanovo, brzy však vyústil v rozhodnutí, že ho tu nechají a zavolají raději veterináře. I tento návrh se setkal se souhlasem většiny zúčastněných, a ačkoliv se nikdo doopravdy nevydal veterináře zavolat, začali se všichni s pocitem zadostiučinění pomalu rozcházet. Pár nejvytrvalejších ještě nějakou dobu pološeptem mumlalo cosi o bláznivých řidičích a obecném úpadku dobrých mravů, doplněni o zvědavce zastavující se, aby si zdechlinu lépe prohlédli a třeba se i od ostatních dozvěděli, co se tu vlastně stalo. Nakonec však i oni zmizeli, ponechávaje mrtvého psa jeho osudu.
M. to všechno sledoval zarudlýma očima. Byl unavený. Strašlivě unavený. Neměl už zájem vidět nic z toho, co se tam dole dělo...bylo mu z toho všeho špatně. Už věděl, co mu to připomíná - a bál se toho. Bál se, že tu nejde jen o hnusného starého psa...ale i o něj. Bál se otevřít oči a spatřit tu hromadu odpadků vedle otevřeného kontejneru, která se kupila všude okolo. Bál se znovu zvednout a pokoušet se na ni lézt. Bál se toho všeho...a tak raději nechal oči zavřené.
Byl z toho všeho unavený...nepředstavitelně...unavený...

Když ho našli o pár týdnů později, byla to spíše náhoda. Domovník chtěl nájem, a tak si odemknul dveře...sousedky si už ostatně stěžovaly na nesnesitelný smrad, co odtamtud vycházel. Nemuseli se ani ujišťovat, že je skutečně po něm - byl už nějakou tu dobu v rozkladu. Rázem se seběhlo plno lidí. Majitel je chtěl sice vyhnat, přesto se okolo něj brzy utvořil kruh živě debatujících lidí. Někteří soucitně přikyvovali, jiní ho jen netečně pozorovali. Kdosi podotknul, že by měli zavolat pohřební službu, protože se na něj nikomu nechtělo sahat. Tento návrh se setkal s všeobecným souhlasem, a ačkoliv nikdo doopravdy nešel pohřební službu zavolat, začali se všichni s pocitem zadostiučinění pomalu rozcházet. Pár zvědavců si ještě několik hodin potom cosi mumlalo o nešťastném osudu toho...jak se to jenom jmenoval? Pak na něj však i oni dočista zapomněli.
Kdoví, co se stalo s tou mrtvolou. Nejspíš ji jen ponechali jejímu osudu.