Zahrada s růžemi

Otevírám oči, je mi trochu zima, jak je ráno celkem obvyklé. Já ale neusnula na trávníku! Proč jsem se tu tedy probudila? Na nic si nevzpomínám. Snad jen kdo jsem.
Slunce svítí přes stromy nade mnou, skrz jejich koruny ke mě dopadá nazelenalé světlo.
Posadím se. Jsem mokrá od ranní rosy. Jen nechápu, jak jsem se tu octla a proč zrovna v této zahradě.
Vstanu a dojdu k záhonku s rudými růžemi. Něco mě láká jednu z nich utrhnout, ale instinkt říká ne. Tu musíš mít, našeptává vnitřní hlásek. Utrhla jsem ji.
Poté, co jsem růži červenou jako krev vzala do dlaně, na mě padla zvláštní nálada. Smutná a veselá zároveň. Její vůně mě naprosto omámila a chtěla jsem ji cítit víc. Přivoněla jsem k jejímu květu zblízka a v okamžiku se skácela na kolena. Růži jsem upustila, jak jsem byla zesláblá, a zavřela jsem oči.
V tu chvíli mi cizí ruka stiskla zápěstí, zvedla mě a někdo mě odnesl na zahradní houpačku, kde mě položil a já usnula.
***
Zamžourala jsem, protože mi svítilo slunce do obličeje.
"Napij se" pravil mužský hlas. Ohlédla se na neznámého muže. Sním či bdím? Já ho odněkud znám. Ty tmavé vlnité husté vlasy dlouhé po ramena, modré oči, husté obočí. Určitě jsem jej už někdy spatřila. Mladý muž mi podával sklenici s vodou. Vyprahlá žízní jsem ji vypila až do dna. Osvěžující.
"Kdo jsi?" ptá se mě.
"Lenka." Jméno jsem nezapomněla!
"Odkud jsi?" pokračuje ve výslechu.
"Nevím, nemůžu si vzpomenout. Skoro na nic. Nevím, co tu dělám, zdali mě někdo hledá..."
"To je divné. Mě by velmi zajímalo, co pohledáváš na této zahradě. Nikdo o ní neví. Ani živáček sem nepáchne. Jen já sem chodím hledat klid."
"Náhoda?" řeknu.
"Nevěřím na náhody" odpoví on.
"Jaké je tvé jméno?"
"To není podstatné..."
"Jakto? Já se ti také představila," skočím mu do řeči.
"Jmenuji se Martin."
Martin... Hezké jméno pro takového fešáka. Já ho odněkud znám. Odkud ale? Moc se mi líbí. Cítím jak mi zrychluje bití srdce. Nemůžu mu hledět do očí... do nebesky modrých očí.
"Kde to vlastně jsme?" zeptám se po chvíli.
"V Nelahozevsi přece."
Při jeho odpovědi se mi začalo rozednívat v mysli...
"Proč ses tak zarazila?"
"Zřejmě jsem si vzpomněla."
"Nač sis vzpomněla?"
"Na to, že pocházím odsud. Je to vážně moc divné."
"Zvláštní to je. Máš pravdu. Víš, já tu vesnici nemám moc rád, a proto chodím sem. V zahradě se cítím jako doma. Doma jen přespávám a jím. Zde je můj pravý domov. Jednou jsem se jako malý kluk zatoulal a objevil tuto zahradu. Kdysi tu bydlela stará paní, která mě zde našla a byla na mě moc milá. Odvedla mě domů a já ji začal navštěvovat. Když zemřela, nezapomněl jsem na ni a její růže, které měla tak ráda. Starám se o její zahradu a udržuji ji takovou, jaká byla za jejího života. Hodně jsme se spřátelili a byla to má vrba... Měl jsem ji rád."
"To je dojemný příběh," pravím a usměju se.
Jistě je to milý člověk a skrývá se. Musí to být náhoda. Proč jsem se tu tedy octla? Existuje snad osud? Co se včera stalo? Musí to mít logické vysvětlení nebo zázrak snad?
"Lenko, jseš mi sympatická."
Nezdálo se mi to? On řekl, že jsem sympatická. Krásný kluk a řekl to mě... Trochu si vzpomínám, že jsem se nikdy nikomu moc nelíbila a neměla jsem skoro žádné přátele.
"Proč se červenáš? Řekl jsem něco špatně? Neurazil jsem tě snad?"
"Ne, já..., jen jsi mě překvapil. Vzpomněla jsem si na něco. Já nikdy nebyla oblíbená a lidé si mě skoro nevšímali. Byla jsem pro ně vzduch."
"Asi máme podobné zkušenosti. Do zahrady se chodím ukrývat před lidmi, kteří mě nemají rádi. Jsem tu šťastný a s tebou ještě šťastnější."
"Proč se tak klepeš? Není ti zima? Počkej!" svlékl si mikinu a podal mi ji. Oblékla jsem si ji.
Ve skutečnosti mě mrazí z jeho přítomnosti. Je jako ďábel s andělskou duší. Navenek vypadá tak chladně, ale nechová se tak.
"Děkuji ti, Martine. Trochu se stydím, ale chtěla bych ti říct, že je mi s tebou dobře, i když tě vidím poprvé za život. Něco mě na tobě fascinuje," povím téměř neslyšně.
Chytně mě za ruku, hluboce pohlédne do mých očí. Nakloní se ke mě a na ústa vtiskne něžný polibek...
***
"Lenko! Zase nedáváte pozor! Přečtěte laskavě úryvek z básně Máj na straně 85!"
Tomu říkám krutý návrat do reality.