Děti

Jdu takhle po ulici a slza mi stéká po tváři. Děti. Všude jsou děti. Maminky si vozí kočárky z parku do parku, po náměstí si prohlížejí historické domy, s dětmi si hrají na pískovišti a stavějí bábovky, kupují oblečení a hračky a velice pečlivě a s láskou se o děti starají. Děti zase běhají a neustále něco vyvádějí. Pořád někam lozí, něco vymýšlí, neustále vše olizují a hlavně se na svět neustále dívají svýma kouzelnýma očima. Opravdu krásné – až dojemné. Miluji děti a proto je mi vždy do breku, když vidím takovýto obrázek krásného a šťastného života.
A proč je mi do breku. Protože vím co se stane poté. Děti si rozeberou narkomani, pedofilové, dealeři, cikáni, žebráci, štětky a zloději. Naučí se krást a po večerech rozbíjet výlohy obchodů. Naučí se chlastat, hulit trávu, píchat si injekce do žil a roznášet pohlavní choroby. Začnou ve stavu opilosti znásilňovat malé nevinné dívky, píchat jim drogy a dělat z nich prostitutky. Žebráci je nejdřív oškubou o vše co mají, poté je zaživa stáhnou z kůže a pak pomalu ale jistě snědí. Masoví vrazi jim zase pozabíjí rodiny, poté je mučí dokud nezešílí a neprosí o smrt a nakonec je buďto nechají pomalu sežrat červi, nebo je pomalu rozřežou na jednotlivé části lidského těla a nebo jim do hlavy navrtají díry, nalijí jim dovnitř kyseliny a nechají je umírat zaživa. Jejich těla nebo jeho části se pak válí po ulici, kde je rozežírají krysy a bezdomovci dokud nezbude nic než vzpomínka. Tu ale raději každý rychle zapomene, poněvadž není na co vzpomínat.