LiLiana a dopis

"Blbost!" zařvala LiLiana a praštila sebou na postel. Jako obvykle se jí podařilo narazit si loket o ostrou hranu stolku, který si do té chvíle stál celkem tiše a spokojeně na svém místě. LiLiana zavyla a začala se bolestí svíjet, přičemž si rozvrtala úhledně ustlanou postel. Většině normálních lidí by tento výjev připomínal smrtelnou křeč. LiLiana měla vždycky problémy s přeháněním. Měla pravda problémy i se spoustou dalších věcí. Momentálně ji na nejvyšší míru rozladila vypasená moucha poletující po pokoji. LiLiana na ni použila nejlepší lapačské kousky, jenže milá moucha ji ani nevzala na vědomí a dál si s hlasitým bzučením bezstarostně poletovala. LiLianina trpělivost byla vyčerpána na dva měsíce dopředu. Zmohla se jen na výkřik čirého zoufalství a rozmlácení lokte. Trucovitě se na posteli svinula po hadím způsobu do klubíčka a do uší si nacpala rozinky, kterých nosila po kapsách za každých okolností třicet čtyři. Mělo to hned několik výhod. Rozinky našly praktického využití v čase minulém, budoucím, ale především přítomném. Navíc jejich rozměry a díry v LiLianiných kapsách způsobovaly, že záhadně mizely, jak se LiLianě zdálo a proto je musela neustále přepočítávat, aby případně jejich počet doplnila. Třicet čtverka byla LiLianino oblíbené číslo. Jedno, vlastně opravdu jen jedno dvojciferné číslo, které uměla napsat levou rukou do písku. Za tímto uměním se skrýval letitý trénink a LiLiana ho dovedla do dokonalosti-dokázala psát i se zavřenýma očima. Krásná velká třicet čtverka. LiLiana se pro kreslení třicet čtverek tak nadchnula, že napsala na olympijský výbor třiceti čtyř stránkový dopis (velikost papíru menší než A6), ve kterém požadovala, aby přidali kreslení třicet čtverek levou rukou do písku mezi hlavní soutěžní disciplíny. Od doby, kdy přestala chtít dostat Nobelovu cenu si přála vyhrát zlatou medaili na olympijských hrách a byla ochotna udělat pro to cokoliv. Zkoušela některé z klasických sportů, ale ty jí nikdy valně nešly. V kreslení třicet čtverek levou do písku našla svou sílu. Proto všech třicet čtyři stránek dopisu s láskou uložila do samostatných obálek, rozechvělým jazykem všech třicet čtyři obálek olízla a rozechvělýma rukama zalepila. Celá rozechvělá je odnesla (dobře schované pod modrým svetrem) k poštovní schránce a rozechvěle jeden po druhém naházela dovnitř. Rozechvěle třicet čtyřikrát poštovní schránku oběhla a rozechvěle se vrátila domů. Byla tak rozechvělá, že si musela rozechvěle dát rozinky do rozechvělých uší. Nerozechvělé rozinky šířily svou nerozechvělost do celého jejího těla a za chvíli už se LiLiana vůbec nechvěla. Jen blaženě seděla se zkříženýma nohama na radiátoru a čekala na odpověď výboru.

Toho dne utrpěly nervy vrchního pošťáka silný otřes. Jakýsi debil mu do schránky naházel třicet čtyři dopisů bez adresy. V silném rozčilení je všechny surově pootvíral a rozzuřil se ještě víc. V každé obálce našel list papíru menšího formátu než je A6 hustě popsaný kostrbatým písmem velikosti 4 (jen přibližný odhad; prostě něco příliš malého na to, aby se to dalo bez přehnaného používání představivosti přečíst=4p). Pošťákova již dostatečně naběhlá žíla na spánku vylezla na povrch v celé své příšernosti. Rozběsněně rozcupoval papíry i obálky na nejjemnější kousíčky a zuřivě rozházel kolem schránky. Vypadalo to, že svatý Martin si tu uvázal svého bílého koně. Pošťákovy byli všichni koně ukradení. Takovou nehoráznost ještě nepamatoval.

Stará paní Filsáková bytem na stejném patře jako LiLiana se nesmírně pohoršila, když se vracela z ozdravné procházky a uviděla okolo poštovní schránky rozházené malilililililinkaté bílé papírky. Nakřáplým hlasem si neodpustila pronést několik jadrných nadávek na adresu dnešní nevychované mládeže. To za jejích dob nebývalo!

Po setmění, kde se vzaly, tu se vzaly… krysy! Sežraly bílé malilililililinkaté bílé papírky a cestou zpátky do svých doupat si labužnicky oblizovaly fousky.