Tam, kde čeká svoboda...

Tam, kde čeká svoboda…
Kráčím jakousi krajinou. Dívám se však do prázdna, takže netuším, kam mě vlastně moje nohy nesou. V obličeji mám kamenný výraz, nepohnu ani brvou. Oči skleněné. Má pleť má nádech běloby a zelené, mdlé barvy. Protože se mi třesou ruce, schovám je do kapes. Cítím, jak jsou ledové. Jakoby bez života. V jedné z kapes nahmatám svůj kapesní nožík. Pohrávám si s ním. Jako kočka s myší. Pak jej sevřu v dlani. Na chvíli se zastavím. Zavřu oči a plně se nadechnu čerstvého vzduchu naducaného jarním deštíkem. Třeba je to naposled. Nad hlavou uslyším zašustění křídel. To mě donutí otevřít oči, pohlédnout do korun stromů a pokračovat v cestě neznámo kam. Nic mě nevyleká. Ani auto, které se odněkud vyřítí, troubí jako blázen a přes sklo na mě huláká rozčilený chlapík. Nechám ho být, ať se vzteká. Dál jdu po úzké lesní pěšince. Pak si všimnu místa, co mě zaujme. Vysoká skála malovaná lišejníkem, pod ní kaluže borůvčí a keře s trnkami. Přitom výhled na bouřící se řeku. Fascinující pohled. Vylezu doprostředka skály. Docela fuška, funím jak parní lokomotiva. Dřepnu si na kmen, zády se opřu o skalní stěnu. Příjemně mě chladí. Chvíli se nechám unášet volností, co mě tady nahoře obklopuje. Vyndám kapesní nožík a upřeně se na něj zadívám. Poslední dobou je mým nejlepším přítelem. Vcucává do sebe mé ošklivé zážitky, pocity. Otevřu jej. Líbí se mi pohled na lesknoucí se ostří. Vyhrnu si rukáv. Tentokrát věnuji pohled svým čerstvým jizvám. Kdyby mi tak neubližoval, nemučil! Nic z toho bych nikdy neudělala! Ta bolest mě trýzní, svírá mi srdce! Je to k nevydržení, prostě se dusím! Mé vzpomínky na včerejší večer se vrací. Jsou čím dál vybarvenější a zas mě trápí ta nesnesitelná bolest. Nožík pevně uchopím za rukojeť a pomalu s ním sjíždím po zápěstí. Slzy se mi najednou řinou z očí. Proč, sakra, říká lež?! Proč mi tvrdí, že mě miluje, když chodí za jinýma?! Vychutnávám si pohled na čerstvou, teplou krev, co právě proudí z mého těla. A na kůži tlačím víc a víc. Krev unikající pryč mě tak uklidňuje a zbavuje myšlenky na něho. Na něho v náručí s nějakou blondýnou. Jak se jejich tváře do sebe vpíjí. Cítím se slabší a slabší. Hlava mi mírně klesá. Miluji ho a vždycky jsem mu byla věrná! Tak proč mi to dělá?! Proč mě tak trápí?! Proč mě jen využívá?! Vysmívá se mi?! Všimnu si, že mám od krve ušpiněnou bundu a jak se rudě červené loužičky vsakují do lesní půdy. Někde v dáli zaslechnu neznámý hlas. Prý ať jakási Janička zavolá sanitku. Oči mi ztěžkly. Nemohu je otevřít. Něčí ruce mě berou do náručí, následovně pokládají. Pleskají do tváří. Už skoro vůbec nevnímám. Poslední, co slyším, je houkání sirény. Celé tělo mám ztuhlé. Dech se mi zastavuje. Najednou se ochladilo. Je mi strašná zima. Upadám do spánku, který je tak uvolňující a osvobozující. Ocitám se v černočerné tmě. Nic nerozeznávám, ale na konci vidím světýlko. Natahuji ruku. Nic necítím. Ani tu sužující bolest, co mě trápila už hezkých pár týdnů. Děkuji. Konečně nacházím klidu... Tam, kde je svoboda...

„Proč si brát život kvůli nešťastné lásce? Proč se se svým problémem trápit sami? Proč zapomenout na rodinu, na přátele, když právě ti nám mohou pomoci?“