Touha upíra

Po zdi se valily nasáklé mraky. Postupně se rozestoupily a slunce, které se za nimi do této chvíle skrývalo, ozářilo svým jasem celou místnost. Viselo na jednom místě a mrkalo do zvuku klapání staré promítačky. I na kamené stěně sálalo teplem.
Kouzlem života zapůsobilo i na postavu sedící v křesle. Hubené prsty lovily slzy, které strachem prchaly od svého tvůrce. Přitom dlouhými nehty zanechávaly stopy v mrtvolném obličeji. Při každé nové stopě plaše zasyčel proceděním vzduchu mezi zuby. Jeho oči však zůstávaly upřeny v onen hořící kotouč. Slz stále přibývalo. Nechtěl mrkat. Bál se přijít o jediný krátký okamžik.
Za skřípění kostí, vstal a přešel ke zdi. Přitisknul se k ní co nejpevněji mohl. Pohlédl na svoji hruď. Slunce. I on je teď jeho součástí. Tak takhle se cítí ti, jejichž žilami proudí život? Byl kouskem skládanky z které se tvoří celek. Už nebyl tím, jenž ji bortí. Na bílé tváři se pomalu začal rýsovat úsměv. Mezi rty si našly cestu ven dva špičáky. Jako by chtěly mít vlastní pohled na svět.
Klapání přístroje naráz umlklo. Otevřel oči. Všechen ten chlad byl zas zpět. Jestli tedy někdy vyprchal. Opět stará známá smrt. Ten starý pohled bez výrazu. Zahalil se a pod rouškou noci se vydal podlehnout osudu.

Na posteli seděla mladá žena. Stříbrný křížek v ruce tiskla tak pevně, že se jí hranami zarýval do jemné dlaně. Studený pot se sléval se slzami strachu. Oči upřené do peřin, strnule mluvila sama k sobě.
,,Nebesa nade mnou jsou blíž, než peklo pod mými kroky. Noc přináší jen stíny zahalené tmou. Nesmím dovolit, aby...", okno do pokoje se otevřelo dokořán a nechalo vstoupit nezvaného hosta.
,,Už brzy přijde nový den. A ráno odežene ode mne vše zlé. Však slunce už brzy vyjde a zničí každý přízrak."
,,Slunce?", zašeptal jí někdo tázavě do ucha. Tak blízko, že na levé tváři cítila ledový dech.
,,Pověz mi o slunci.", prosil přízrak tak jedovatě, že dívku uvrhl do snů. Hlava ji klesla na bedra a malý křížek vyklouzl ze sevření. Ztratil se v přívalu peřin.
Do ticha se ozval zvuk, jako když popraská čerstvé ovoce.

Ležel, připravoval se na další noc. Měsíc měl už brzy zalít krajinu svým mléčným světlem. Chladný měsíc. Přemýšlel nad slovy astronoma, jež ho ranil minulého večera. Tvrdil mu, že slunce je jen koule žhavých plynů. On ho naoplátku poznamenal stejně bolestivě. Ale byl vlídný. Nenechal ho trpět věčně.
V blízkosti se ozvalo pár kroků.
,,Neboj se! Běž se tam podívat.", donášelo se k jeho dřevěnému loži s nebesi volání.
Cítil život. Blízko. Srdce tlučící rychlejí, než to myší. Užíval si přítomnosti energie, jež ho tolik přitahovala.
Už nastal čas vstát. Víko přepadlo na zem. Popadl chlapce, který se rozhodl ho vyrušit ze spánku. Přitiskl ho k sobě tak silně, že vnímal, každé stáhnutí srdečního svalu. Jeho nehty se zaryly do mladíkových zad.
,,Řekni mi. Jaké je slunce?", zeptal se, povolil stisk a přiklekl, aby se mohl dívat do oněch vystrašených očí.
,,Slunce...", oči se opět začaly zalívat životem.
,,...je hvězda. Ta nejkrásnější ze všech. Tak krásná, že má celý den pro sebe a nemusí se dělit s ostatními hvězdami o noc."
Poznal, že tyto oči nemohou lhát. ,,Dokáže darovat život?", vyzvídal skrze slzy.
Chlapec se na něj zmateně podíval. ,,Život? No...díky slunci se rodí nový den. Tak tedy nejspíš dokáže dát život. A nejen to. Ale i naději, že bude možné opět začít od začátku a jistotu, že druhý den vyjde znovu."
Upír se usmíval a plakal.
,,A jak hřeje! Přestože je na míle daleko, tak daleko, aby nespálilo oblohu, i přesto cítíš jak tě lochtá svými paprsky, když má šťastný den."
Pustil chlapce ze svého sevření a odvrátil se k němu zády. Jeho úsměv již zmizel. Zůstala jen touha. Touha poznat slunce. Poznat Život.
Kluk se rozběhl za ostatními, kteří na něj vyděšení čekaly u vchodu do jeskyně.
,,Proč jsi tam byl tak dlouho? Co tam bylo?", dychtivě vyzvídali ostatní.
,,Byl tam anděl...", odpověděl chlapec s vidinou černých křídel.

Měsíc pomalu ztrácel na své barvě. Brzy už šlo prohlédnout skrze něj. Seděl na skále. Kamení bylo tak chladné, jak byl zvyklý. Ale tentokrát...doufal ve změnu. Kopec se začínal lesknout zlatou barvou. A v dali za ním vzplál věčný oheň.
Konečně teplo. Začínal cítit život. Bolest. Žár, který jen slzy neusuší...