Skok

Seděla na lavičce s hlavou zabořenou do dlaní. Po tvářích jí stékaly černé pramínky slz.
Netušila, proč to udělal. Měla chuť umřít, podřezat si žíly, ale neměla na to dost síly. Byla vyčerpaná a smutná. Po chvíli vstala a pomalým ladným krokem se vydala do svého, teď už prázdného bytu. Cestou tam přemýšlela. Přemýšlela o tom, proč to udělal, proč se zabil. Neměla skoro na nic sílu. Celé dny nejedla! Neměla už pro co žít. ON byl celý její život! Bez něj byla jako tělo bez duše. Byla, jako by jí někdo vytrhl srdce z hrudi. Vypadala každým dnem hůř a hůř. Vypadala jako “mrtvola“. Byla vyhublá a kůži měla do běla. Její černé vlasy jí dodávali ještě světlejší barvu její kůže. Její hluboce modré oči ztráceli svou modř a lesk a měnily svou barvu do šeda. Neměla sílu žít dál. Toužila po tom, být stále s ním! Byla zcela prázdná. Už nemohla dál. Sedla si na křeslo a vzala si do rukou jeho fotku. Seděla tam a dívala se na ni. Zrodila se jí v oku slza. Pomalu jí tekla po tváři až na okraj, poté skápla z její tváře a dopadla na fotku. Poté jedné slze se zrodily další a další slzy, které dopadaly na fotku kluka, kterého milovala celým svým srdcem. Který byl jejím životem! Byla vyčerpaná, tak pod tou tíhou dalšího dne usnula s fotkou na hrudi.
Vzbudila se kolem půl dvanácté v noci. Vstala, oblékla si svůj černý kabát a vyrazila ven do noci. Venku byl příjemný chlad. Šla na své oblíbené místo, na skálu. Došla tam během deseti minut. Běhen těch dlouhých minut přemýšlela na to, co udělá. Pokoušela se najít odpovědi na otázky, které se jí honily hlavou.
Když dorazila na místo, na které měla namířeno, sedla si na zem a přemýšlela o tom, jaké by to bylo umřít. Vstala a šla k okraji skály. Chvíli jen tak stála a dívala se dolů, do propasti. Stála krok od své svobody, tak málo od štěstí, tak proč neskočit? Šla o krůček blíže, už tam byla jen ta velká propast. Skočila! Ale v zápětí cítila teplo něčí rukou, jak jí zachránily a vytáhli zpět nahoru. Cítila rychlý tlukot srdce člověka, který ji zachránil a zároveň zničil! Cítila zášť! Nejraději vstala a zabila ho! Ale na to neměla sílu. Byla vyčerpaná a usnula na hrudi toho člověka. On tam jen seděl opřený o výběžek skály s dívkou, kterou zachránil a jenž mu usnula na hrudi. Po chvíli jejího pozorování také usnul.
Ráno k osmé hodině se probudil. Viděl, že ještě pořád spí. Viděl ale, že se pomalu probouzí. Pomalu otevírala své, trochu zašedlé, modré oči. Koukla se do jeho, tmavě hnědých očí. Byli jí povědomé, ale nevěděla komu patří. Dívala se jen do těch tmavých hnědých očí. Bylo to, jako by se v nich utápěla. Nebyla schopna cokoli říci. „Proč jsi mě zachránil?“zeptala se ho. „Protože…nevím…to je těžká otázka…nedovolil bych abys umřela…a proč jsi chtěla skočit?“zeptal se jí mladík. „Já…já sem jen chtěla umřít…jít za Alexem nedokážu bez něj žít!“ řekla a rozplakala se. Mladík se na ni podíval a objal jí. Nevěděl co říci, tak jí alespoň poskytl rameno, na kterém by se mohla vyplakat. „Jak se vlastně jmenuješ?“zeptal se jí mladík. „Jmenuji se Nikol. A jak se jmenuješ ty?“ zeptala se dívka se slzami v očích. „Já jsem Daniel.“ pověděl mladík. „Máš hezké jméno.“ Polichotila mu dívka. „Děkuji ti.“ Pak se na sebe chvíli dívali. Dívka pak z mladíka vstala. „Já asi radši už pudu. Děkuji ti že sem tě mohla poznat.“řekla dívka. „Za to se neděkuje Nikol.“řekl mladík s menším úšklebkem. „To nevadí. Tak já půjdu…“ „Mohl bych tě pozvat na snídani, Nikol?“ zeptal se mladík. „Nevím, asi ne. Já nejím, ale děkuji.“ „to nevadí tak se alespoň najíš. A když nebudeš jíst moc dobře to nedopadne.“říkal mladík vážně. „Dobrá, tak snídani. Pak už pudem každý svou cestou.“ „Dobře, beru. Tak pojďme.“ Řekl mladík a natáhl k dívce ruku. Ta zaváhala, ale po chvíli vzala něžně jeho ruku do své. „Kam půjdeme?“ otázala se dívka nesměle. „Nech se překvapit.“odpověděl mladík. „Dobrá, věřím ti.“ A tak šli.
Šli prázdnou ulicí. Sem tam zahlédli nějakého člověka, kočku nebo psa. Na konci ulice stál, na pohled malý obchůdek. Vstoupili dovnitř. Dívka s úžasem pozorovala, jak je to uvnitř velké. Sedli si k volnému stolu. „Co si dáš?“ zeptal se jí mladík. „Nevím, nechám to na tobě.“řekla dívka a trochu sklesla. Vzpomněla si, že naposled byla na jídle s Alexem. „Dobře.“řekl mladík. Když přišel číšník tak mu něco řekl a ten zas odešel. Nikol nevnímala okolí. Vzpomínala na krásné chvilky které prožila s Alexem. Znovu se nad těmi myšlenkami rozplakala. „Neplač, to bude dobré.“povzbudil dívku mladík. „Pokusím se ale nejde to tak lehce jak se řekne.“pověděla mu dívka se slzami v očích. Mladík jí podal bílý kapesníček. Dívka ho přijala a utřela si do něj slzy. Mezi tím přišel číšník a nesl nějaké jídlo. Položil ho před ně. „Nechte si chutnat.“řekl a opět odešel. Nikol to nezvládala nemohla. „Promiň.“řekla a utekla pryč se slzami v očích. Běžela tak dlouho, dokud nedoběhla k ní domu. Otevřela si dveře a vešla do bytu. Byl tak prázdný a chladný. Ve vzduchu cítila vůni Alexe tak, jako by stál přímo vedle ní. Vůně byla tak silná a nádherná. Nikol šla do koupelny a napustila si vanu. Už byla skoro po okraj napuštěná tak vypnula vodu, svlékla se a vlezla do teplé vody. Z teplé vody co se napustila vana se vytvořil mlžný opar na zrcadlech. Nikol ležela ve vaně a koukala na ně. Najednou viděla jako by někdo psal na zrcadlo „Jsem s tebou, pořád“ Nikol nevěřila vlastním očím. „Já vím, ale brzo půjdu za tebou, nevydržím to tu bez tebe! Miluji tě!“ vyřkla do prázdné koupelny. „Také tě miluji!“ objevilo se na zrcadle. „Miluji tě…“vyslovila dvě tichá slovíčka do prázdného prostoru koupelny. Nikol vylezla z vany a utřela se. Šla do pokoje aby se oblékla. Vzala si na sebe bílé šaty. Na jejích černých vlasech se objevili šedivé pramínky vlasů. „Miluji tě…“řekla naposledy dvě slovíčka do prázdného bytu. Šla bez bot ven. Šla a šla cestou kterou neznala. Potkala Daniela. „kam jsi zmizela?“pokoušel se jí podívat do obličeje ale měla sklopenou hlavu. „Promiň, ale musím jít.“řekla hlasem, který byl trochu vychraptělým tím, jak brečela. Zvedla k němu hlavu a Daniel uviděl v jejím výrazu samotu a utrpení, které byly příčinou odchodu osoby, kterou milovala nadevše. Koukla se na něj a v záblesku vteřiny zahlédl něco jako křídla. Daniel je anděl? Pomyslela si Nikol. Bylo tomu tak. Moc se tím nezabývala. „Já musím jít. Promiň.“ Řekla znovu a obešla ho. Šla a šla. Daniel se za ní jen otočil. Nic nemohl dělat. Jen se za ní koukat jak mizí v dáli.
Nikol došla znovu na skálu. Tentokrát byla pevně rozhodnuta, že skočí. „Miluji tě…“ byly její slova které potichu vypustila do tichého vánku. Ten ty dvě slovíčka nesl vzduchem. Naposledy se koukla na oblohu a skočila. Pomalu se blížila ke svému konci. Vánek si pohrával s jejími vlasy. Konečně bude šťastná. Konečně bude s ním…s Alexem. Konečně udělala to co chtěla udělat už dávno. Jít za ním…