Jizva, co nikdy nezmizí...

Jizva, co nikdy nezmizí
Už tu zase byla noc. Tmavá, tichá. Plná strachu. Srdce mi silně tlouklo a nedalo se zastavit. Bála jsem se každého kroku, který jsem slyšela ve vedlejší místnosti. Čekala jsem na to, kdy otčím zhasne a tichými rychlými kroky vejde do mého pokojíku. Tak jako každou noc. Zachumlala jsem se do své přikrývky úplně celá a pod ní jsem se schoulila do klubíčka. Ruce se mi třásly děsem z toho, co přijde. Z toho, co se každou noc opakuje. Co nejde zastavit.
Půl hodina uběhla a on pořád nikde. Těžký kámen na mém srdci pomalu upadal a já doufala v to, že dnes už snad nepřijde. Zrovna když už se mi klížila víčka a já usínala, kdosi pomalu otevřel dveře. „Už jsem u tebe moje koťátko.“ zašeptal. Mohla jsem vidět, jak ze sebe otčím svléká poslední oblečení. Chvíli mu trvalo, než se ve tmě zorientoval a mohl tak jít najisto k mé posteli. Byl příšerný. Tlusté břicho, mohutné pracky, malá postava. Měl holou hlavu, tmavé a malé blízko sebe zasazené oči, úzké rty. Jeho dech byl odporný. Na večer si totiž pokaždé dával pár skleniček alkoholu.
Rychlým pohybem ze mě strhl přikrývku. Pak zajel pod mojí noční košilku a hladil mě na prsou, po bříšku. Jeho ruka se sunula níž a níž, až ji vsunul do mého klína. Tiše jsem vzlykala. To, že mě to bolí, ho nikdy nezajímalo. „Přestaň, prosím!“ prosila jsem ho. Místo toho ale vzal mou ruku a dovedl ji na svůj penis, kde jsem ho musela hladit. Sténal vzrušením. Lehl si na postel a mě donutil dát si jeho penis do pusy. Slzy se mi koulely po tvářích. A zvedal se mi z toho žaludek. Převalil se na mě a prudce mi roztáhl nohy. Vnikl do mě. Svými tvrdými pohyby do mě narážel, tam a zpět. Hrozně to pálilo a bolelo. Chtěla jsem mu uniknout, a tak jsem se sunula nahoru, jenže mě zastavila zeď a já dál nemohla. Musela jsem tu ukrutnou bolest dál snášet. Přes slzy jsem neviděla. Za to jsem slyšela, jak urputně vzdychá a sténá. Křičela jsem bolestí, on to však nevnímal a dál pokračoval. A ještě mi zacpal pusu svým oplzlým jazykem. Bylo mi na zvracení. Najednou dofuněl a překulil se ze mě na druhou stranu. Nohy jsem pevně přimkla k sobě. Cítila jsem, že ze mě znovu teče krev, že mám zase v podbřišku bodavou bolest, která přetrvává po celý den. Tiše jsem se zvedla a odešla do koupelny se osprchovat. Chtěla jsem ze sebe smýt všechnu nečistotu. Po umytí jsem došla k naší lékárničce a nacpala do sebe několik prášků pro utišení bolesti.
Můj život byl trochu jiný než život ostatních dětí. Nemohla jsem si po škole hrát, měla jsem to od svého otčíma zakázáno. Musela jsem být doma a věnovat se jeho „hrám“. Většinou se odehrávaly v noci, ale někdy i přes den.
Tohle peklo jsem zažívala od svých devíti let. Komukoliv jsem to bála říct. Otčím mi totiž vyhrožoval a ani moje matka nikomu nikdy nic neřekla. Ani se se mnou moc nebavila, přestože věděla, co se děje. Nikdy mě nepřišla utěšovat a nikdy mě před ním nebránila. Nijak se to nesnažila zastavit. Jak hrozné to bylo doma, tak o to jsem měla lepší známky ve škole. Věděla jsem, že doma nebudu mít klid na učení, tak jsem se ve škole více soustředila. Naučila jsem se perfektně přetvářet, abych nadále udržela obraz šťastné rodinky. I jsem se naučila lhát, abych se dokázala vymluvit na to, proč mám řezné rány či modřiny.
Bolest a také svou atraktivnost (doufala jsem, že mě tak nechá otčím na pokoji) jsem se totiž snažila zabít řeznými rány, málo jsem jedla nebo jsem to okamžitě vyzvracela.
Vždycky jsem si přála mít mámu a tátu, kteří by mě milovali. Teď však vím, že už se to nikdy nesplní.