Kamarádka
Kamarádka
Anotace: Zratit nejlepší kamarádku, je jako zemřít sám. Příběh o tom, že Vánoce nemusí být jen pěkně prožité.
"Já už to nevydržím!" řekla si, když běžela zasněženou, tmavou ulicí, plné vánoční nálady.
"Já už nemůžu, už to nevydržím" stále si opakovala a běžela dál. Když už nohy vypovídaly službu sedla si a pozorovala ten vánoční shon. Bylo právě 24. prosince, na přelomu dne a noci - právě se šeřilo. Lidé jakoby zmateně pobíhali ve stresu a úplně zapomněli, že jsou Vánoce. Připadly jí směšné všechny ty vánoční přípravy, když ona tu sedí zdrcena osudem. Její kamarádka se nakazila nevyléčitelnou nemocí a před třemi dny zemřela.
Pořád jí to nedocházelo. Až dnes, když na ní čtyři hodiny čekala, až si k nim přijde prohlédnout vánoční stromek. NEPŘIŠLA. Ona je opravdu mrtvá. Vlastně ona není. Hrozné. Ano, teď si vybavuje tu chvíli, to místo, které bylo až do teď vyplněno černou dírou. A ta díra byla mnohem, mnohem lepší, než ty poslední chvíle, poslední slova s její kamarádkou. Ona říkala, že se vyléčí, že to bude dobrý a potom říkala něco o jejich společném domě. A potom jen řekla "Už musím jít, babička mě volá". To byly její poslední slova. O její milované babičce, zesnulé před půl rokem.
Teď jí tohle všechno proběhlo před očima. A pak jí napadl ten spásný nápad. Ihned se zvedla a odešla směrem k lesní rozhledně. Byla tam za chvíli a za tu chvílí jí proběhl celý její život před očima. Nahoře na rozhledně dlouho přemýšlela. Dlouho a přitom se dívala na těch tisíce světýlek na obloze, na světla domů a na světla svící na hřbitově. Pořád přemýšlela o kamarádce. A co dělá, si uvědomila až když přelézala zábradlí. Ještě se pevně držela, ale při vzpomínce na smích s kamarádkou se pomalu začala pouštět. V tom si vzpomněla na rodiče a v duchu uviděla zdrcené rodiče kamarádky. "Ne to nechci. Nechci ublížit rodičům, příbuzným a všem co znám" Opět přelezla zábradlí, tentokrát na bezpečnější stranu. Ano, poprvé za ty tři dny se rozbrečela. Brečí usedavě a občas i vykřikne. Konečně se jí ulevuje, i když ví, že kamarádku jí nic nevrátí. Pomalu se začala vracet domů. Brečela dlouho a když přišla domů rodiče jí trochu uklidnili. Ještě než usnula nedokázala neříci to prosté
"Šťastné a veselé Vánoce, Báro"
"Já už nemůžu, už to nevydržím" stále si opakovala a běžela dál. Když už nohy vypovídaly službu sedla si a pozorovala ten vánoční shon. Bylo právě 24. prosince, na přelomu dne a noci - právě se šeřilo. Lidé jakoby zmateně pobíhali ve stresu a úplně zapomněli, že jsou Vánoce. Připadly jí směšné všechny ty vánoční přípravy, když ona tu sedí zdrcena osudem. Její kamarádka se nakazila nevyléčitelnou nemocí a před třemi dny zemřela.
Pořád jí to nedocházelo. Až dnes, když na ní čtyři hodiny čekala, až si k nim přijde prohlédnout vánoční stromek. NEPŘIŠLA. Ona je opravdu mrtvá. Vlastně ona není. Hrozné. Ano, teď si vybavuje tu chvíli, to místo, které bylo až do teď vyplněno černou dírou. A ta díra byla mnohem, mnohem lepší, než ty poslední chvíle, poslední slova s její kamarádkou. Ona říkala, že se vyléčí, že to bude dobrý a potom říkala něco o jejich společném domě. A potom jen řekla "Už musím jít, babička mě volá". To byly její poslední slova. O její milované babičce, zesnulé před půl rokem.
Teď jí tohle všechno proběhlo před očima. A pak jí napadl ten spásný nápad. Ihned se zvedla a odešla směrem k lesní rozhledně. Byla tam za chvíli a za tu chvílí jí proběhl celý její život před očima. Nahoře na rozhledně dlouho přemýšlela. Dlouho a přitom se dívala na těch tisíce světýlek na obloze, na světla domů a na světla svící na hřbitově. Pořád přemýšlela o kamarádce. A co dělá, si uvědomila až když přelézala zábradlí. Ještě se pevně držela, ale při vzpomínce na smích s kamarádkou se pomalu začala pouštět. V tom si vzpomněla na rodiče a v duchu uviděla zdrcené rodiče kamarádky. "Ne to nechci. Nechci ublížit rodičům, příbuzným a všem co znám" Opět přelezla zábradlí, tentokrát na bezpečnější stranu. Ano, poprvé za ty tři dny se rozbrečela. Brečí usedavě a občas i vykřikne. Konečně se jí ulevuje, i když ví, že kamarádku jí nic nevrátí. Pomalu se začala vracet domů. Brečela dlouho a když přišla domů rodiče jí trochu uklidnili. Ještě než usnula nedokázala neříci to prosté
"Šťastné a veselé Vánoce, Báro"
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
MNo,bez přátelství je to opravdu na dvě věci...Jinak moc se mi to líbilo!A můžu ti říct(mno spíš napsat),že jestli tam byli nějaký chyby,tak mi to bylo docela jedno,protože mě se jedná o příběh(obsah)!!A ten se mi líbil..
15.05.2007 18:47:00 | L.L.
Ke konci příliš střídáš mluvnické časy, působí to pak trochu zmateně a neukotveně, povídka není jen o skvělém nápadu, ale i formě - když čtenáře nezhnusí první dvě věty, pak většinou dočte do konce. ,-)
13.05.2007 21:22:00 | derrry