Domov

Žiji tam,kde po noci nikdy nenastane den.Černé vlny oceánu se rozbíjejí o stěny mého domova a nechývají po sobě mokré,chladné stopy.Studené slunce,které mrazí noční oblohou je mým jedíným společníkem.Nemám nic.Nemám nikoho.Jsem nic,jsem hůř než nic.Jsem to,co zbylo z hříšných duší nestvůr,které si kdysi říkávaly lidé.
Stojím na útesu a pozoruji to černé slunce odrážející se v oceánu.Vlny rozbíjejí jeho odraz a mé jediné přání je ocitnout se místo něj.Bože můj,Satane,at už mě vyslyšíte kdokoli,dejmte mi zemřít!Šílím,jakoby mě něco svazovalo.Něco,co mi nedovoluje se ani pohnout.To něco je mé vlastní Já.
Roztáhnu ruce,naposledy se podívám na slunce,které mrazí,zavřu oči a skočím.Připadá mi,že padám nekonečně dlouho.Minuty se mění v hodiny,hodiny ve dny.Když dopadnu,pohltí mě náruč vody tak ledové,až se mi tají dech.Jakoby se mi zabodávalo miliony malých jehliček přímo do srdce.Polykám ten nechutný nápoj,který se mísí s mou vlastní krví.Kde se tu jen vzala a proč se voda kolem mě barví doruda?
Najednou nevidím nic kolem sebe.Děkuji ti,můj Bože,děkuji ti,Satane,nebo kdos mě vyslyšel,ted snad konečně naleznu klid.