Rozhodují vteřiny

Bolest, kterou cítil, byla neskutečná. Ležel na nemocniční posteli a po tváři mu stékaly slzy. Nechtěl brečet, ale nemohl nic dělat. Byl v šoku. Měl pohmožděné zápěstí, ale to vůbec nevnímal. Bolelo ho, že přišel o jediného člověka, kterého kdy miloval. Znamenala pro něho celý svět. A teď, v jediné vteřině, se mu změnil život. Co by dal za to, kdyby tu mohla být s ním. Strašně litoval toho, že ji vzal sebou a hlavně, že ji nechal řídit. Nebyla to sice její vina, ale byl přesvědčen, že on by té nehodě dokázal zabránit. Možná by k ní ani nedošlo, třeba by jel o trochu rychleji a střetli by se na jiném místě, nebo by alespoň seděl na místě řidiče on a ona by přežila. V tuhle chvíli si neuvědomoval, že kdyby to bylo naopak, trpěla by ona. To samozřejmě nechtěl, ale jeho bolest byla prostě příliš silná.
Pořád se mu před očima odehrával ten hrůzný okamžik. Stále dokola. Viděl ji, jak tam leží pokroucená… Snažila se mu toho tolik říct, ale skoro nemohla mluvit. Neustále ho ujišťovala o tom, že ho miluje. Také jí bylo líto, že se vybourali. Snažil se jí vysvětlit, že to není její vina. Měl o ni hrozný strach. Pak mu došlo, že sebou měli i pětiletou dcerku. Vzadu bylo podezřelé ticho. Skoro se mu zastavilo srdce, když se otáčel, aby se na ni podíval. Naštěstí byla v pořádku. Byla také v šoku, ani neplakala. Doba, po kterou čekali na sanitku, mu přišla jako celá věčnost. Mezitím mu stihla ještě říct, že byla těhotná.
Myslel na to, že mohli mít druhé dítě. Byl naprosto zlomený. Nedokázal reálně uvažovat. Bylo to sotva pár hodin. Jejich holčička byla také v nemocnici, ale jen na pozorování. Navíc se o ni neměl kdo postarat. On své rodiče nikdy nepoznal a ona vyrůstala jen s maminkou, která těžce onemocněla a před několika lety zemřela. Ale on byl v takovém stavu, že nemohl myslet na nic jiného, než na svojí lásku.

Sestřička mu přinesla prášek na spaní. Už se trochu vzpamatoval, ptal se po své dcerce. Ujistila ho, že je v pořádku na dětském oddělení. Chtěl jít za ní, ale sestra to neshledala jako dobrý nápad. Navíc už mohla spát. Spolkl tedy svůj prášek a zanedlouho usnul.
Ráno bylo stejně bolestné jako předchozí den. Uvědomil si, že zůstal na všechno sám. Věděl, že by se měl sebrat, aby se mohl postarat o svou holčičku, ale ta bolest byla silnější než on.

Seděl u psycholožky. Snažil se jí vyprávět, co se stalo, ale dělalo mu to velké problémy. Pořád cítil tu strašnou bolest a prázdnotu. Všechno se mu to vracelo. Pořád a pořád. Neustále dokola. Nemohl mluvit. Schoval obličej do dlaní. Nechtěl před ní brečet. Snažila se ho uklidnit. Kupodivu se jí to docela dařilo. Najednou měl pocit, že na to není úplně sám.

Po několika sezeních už na tom byl natolik dobře, ho mohli propustit. Ještě ho ale čekal výslech na policii. Snažil se to odkládat co nejvíc. Na to se vůbec necítil. Bál se, že se znovu složí. Kdo by se pak postaral o jeho holčičku? To nejhorší ho ale teprve čekalo. Musel jí říct, že maminka umřela. Neměl nejmenší tušení, jak to zvládne. Zatím vždycky, když se ptala na maminku, převedl pozornost někam jinam. Ale věděl, že takhle to nepůjde pořád.
Ona teď byla to jediné, co ho drželo nad vodou. Ze šoku se vzpamatovala rychle a vypadala, že už na to skoro zapomněla. Byli spolu první den doma. Zvládal to docela dobře. Ale bál se večera. To to na něho doléhalo nejvíc. Když u ní ležel v posteli a vyprávěl jí pohádku, najednou ho přerušila a ptala se, kdy se vrátí maminka. Věděl, že už jí nemůže dál lhát. Čekal ho ten nejtěžší rozhovor v životě. Díval se na ni s takovou láskou a něhou. Tomuhle malému tvorečkovi měl říct, že maminka nežije. Ztěžka polkl: „Víš, miláčku, maminka…“ odmlčel se. „Maminka odešla.“
„A kdy se vrátí?“ zeptala se nevinně.
Zakroutil hlavou: „Ona už se nevrátí… nemůže…“
Pochopila to rychle. „Ona je v nebíčku?“
Díval se na ni. V očích měl bolest. Cítil, jak se mu zaplavují slzami. Přikývl. Nemohl mluvit.
„Tatínku, ty pláčeš?“ ptala se překvapeně.
„Ne…“ dostal ze sebe.
„Maminka se tam má přece dobře, ne?“
Přitáhl si ji k sobě. Schoulila se mu do náruče. „To víš, že se tam má dobře.“ zašeptal. Slzám už se ubránit nedokázal. Pomalu mu stékaly po tvářích…