Šedivě mokrý den...

Byl ten šedivě mokrý den. Ten, kdy byste nejradši neotevřeli ani jedno oko a zůstali zachumlaní ve svém peřinovém světě. Jenže, ať chcete nebo ne, čas se nezastaví a vy v zoufalství při pohledu na sklo křižované tisíce kapkami odpočítáváte minuty, kdy zazvoní budík. Vidíte, jak se šedé mraky táhnou do nekonečna a jejich úroda hraje na cihlové střechy svou monotónní smutnou symfonii. Pak zazvoní křiklavý budík a vy si připadáte, jako byste byli právě vyhnáni z Ráje na nehostinnou planetu protkanou řekami pláče a oceány nářku. Zdá se vám, že vám na ramenách leží celá nebeská klenba a snaží se vás pohřbít ve vašich vlastním slzách. Snažíte nalézt alespoň malé světýlko, které by vám vrátilo úsměv na tvář, ale vše, na co se podíváte, leží promokle bez jiskry a ztraceného lesku ve zčeřené kaluži plné jedu.

Kapka...kapka...kapka...kruhy v louži bahna...a další kapka...

Splihlé vlasy krvácející do obličeje. Nepřítomné pohledy očí bičované slzami nebes. Utrpení. Nešťastné tělo odrážející se v mokré vozovce ozářené červeným světlem semaforu, které se rozpíjelo. Jako všechno ostatní. Nálada dávno stekla do kanálů lemující silnice, úsměvy se rozpustily pod dopadem hořké vody, štěstí vystřídal smutek a v očích se objevily slzy.

Byl to ten šedivě mokrý den...