Sandřino tajemství

„Sandro, nejdeš dneska do hospody??“
„No, asi ne, moc se mi nechce,“ odpověděla Sandra na otázku spolužaček.
„Už jsi s námi nebyla, ani nepamatuju.“
„Já vím, ale dneska vážně nepudu. Ani bych to nestihla. Tak příště, jo?“ Dívkám bylo jasné, že je to jen výmluva. Po jejím odchodu se seběhly u katedry.
„Nevíte některá, kam jde?“
„To ne, ale zrovna od ní bych nečekala, že když si konečně najde kluka, tak se začne chovat takhle.“ Štěbetající hlasy se ztišily.
„Ona má kluka? Koho?“
„Nevím, ale proč jinak by si na nás nemohla najít ani hodinku času? Dřív byla s námi pořád.“
Sandře bylo osmnáct let. Bydlela sama v malém bytě v centru města. Neměla žádné příbuzné, rodiče se jí zabili, když jí bylo sedm let, od té doby až do plnoletosti bydlela v dětském domově. Přesto však zůstala optimistkou, sluníčkem všech svých přátel.
Nebyla nijak zvlášť hezká, ale byla milá a společenská. Jakmile se někam šlo, ať už do kavárny nebo do hospody, vždycky byla pro, spoustu akcí i sama organizovala. Ale poslední čtyři měsíce na ostatní vyloženě kašlala. Se svými kamarády se stýkala už jenom ve škole.
Její třída byla jistě ta nejlepší třída na škole. Bez výjimky byli kolektiv, který drží pohromadě doopravdy, a ne jenom předstíraně. Proto tajemství každého jedince bylo tajemstvím všech. Tím pádem si žádná nedovedla vysvětlit, proč Sandra svoje tajemství tak hlídá, proč se nesvěří, proč pořád jenom lže. Vždyť se znaly už takovou dobu, každá o každé věděla vše. Nemohla mít ani strach, že by se jí vysmály. Jistě, prokonzultovaly by skrz na skrz každou drobnost, ale rozhodně by to nemyslely nijak zle. To Sandra přece ví, vždyť je snad ještě stále jednou z nich.
Vždycky byla tak trochu tajnůstkářka, ale v poslední době se chovala už vyloženě divně. Odjížděla na celé víkendy a nikomu nechtěla říct kam. V pondělí ve škole byla vždycky nevyspalá. Také z jejího hrdého postoje a držení těla toho moc nezbylo. Chodila skoro přikrčená, stále se ohlížela a v očích měla jakousi obavu. Holky by jí rády pomohly, ale nevěděly jak. Ani sama Sandra jim to nijak neusnadňovala.
*******
„Ahojky,“ usmála se Sandra na příchozího. „Tak jak to dopadlo?“
„No, za dvě, takže tak i na vysvědčení,“ zubil se Filip. Chytli se za ruce a dali si pusu na uvítanou. Filip měl bezvadnou náladu. Podařilo se mu uhádat dvojku z chemie, takže bude mít dokonce vyznamenání. Nebyl šprt, přesto mu učení šlo a dokonce ho i bavilo.
Se Sandrou chodil do stejného ročníku šestiletého gymnázia. Sám byl jen o dva měsíce starší. Až do čtvrťáku se spolu vůbec neznali, seznámili se na jedné školní akci ke konci školního roku a jako kamarádi spolu strávili hodně času z prázdnin. Až se z přátelství vyklubalo cosi většího. Teď spolu chodili už přes čtyři měsíce.
Hned na začátku se domluvili, že o sobě nikomu neřeknou. Jednak se chtěli vyvarovat zbytečných drbů, ale hlavně jim to připadalo dobrodružné, takhle se schovávat před celým světem. Právě tím si Filip vysvětloval Sandřinu nejistotu. Proto se už dlouho pokoušel dívku přesvědčit, aby své tajemství prozradili. Nechápal, proč to Sandra tak zarytě odmítá. Bylo by to jednodušší. Takhle se museli oba přetvařovat.
Filipa trápila žárlivost. Vždy, když se Sandra bavila nebo smála s jinými kluky, měl sto chutí trochu si ji ohlídat. Nesměl ji obejmout, když na spojených praktikách seděla na svém místě s koleny přitaženými k bradě, nesměl si jí čichnout k vlasům, když ve stupňovité učebně při jejich společném volitelném předmětu seděla v lavici před ním. Přesto si tu a tam ukradl jeden její úsměv, takový ten, jak oči říkají: „Mám tě tolik ráda.“ To pak dušička došla na chvíli pokoje.
*******
„Mám strach, že někoho má,“ klopil oči Filip. S Lukášem šel zas po dlouhé době do kavárny. Potřeboval poradit od dobrého přítele. A Lukáš byl jeho nejlepším kamarádem už od mateřské školky. Chodil se Sandrou do stejné třídy, přes něho se ti dva tenkrát poznali.
„Co blázníš, ty troubo? Copak ji ani trochu neznáš? Je jednou z nejlepších věcí, která tě v poslední době potkala. Tak přestaň plašit.“ Lukáš byl jediným člověkem, který o nich dvou věděl. Filip se potřeboval svěřit, ale Sandře o tom nic neřekl. Věděl, že by nesouhlasila.
„Mám uši. Karolína říkala, že dneska zas odešla ze školy dřív, holky to opět drbaly. Kdoví, kam jezdí o těch víkendech. A já sedím doma a můžu čumět do zdi, zatímco ´to nejlepší, co mě v poslední době potkalo´ se někde vesele baví s někým jiným.“
„Jo, já sem u toho byl. Pokud si dobře vzpomínám, řešily, že nevědí, s kým chodí. Počkej, popřemýšlím. No, s kým to ta holka vlastně chodí? Už vím, s tebou!“
Žárlil, strašně žárlil. Už se kvůli tomu se Sandrou i hádal. Ale ani naléháním se nic nezměnilo, nic se nedozvěděl.
„Já si nemůžu pomoct. Snažím se pořád přesvědčit sám sebe, že to je jenom spousta mých výmyslů a drbů, ale mozek mě prostě neposlouchá.“
Ten den, kdy si šli přátelé popovídat, chtěl Filip jít původně se Sandrou do parku. Ale dívka se vymluvila, že musí doma žehlit, že už tam toho má fůru. Červíček pochybností zahlodal, Filip ji málem začal obviňovat, ale nakonec se mu s vypětím všech sil podařilo své ego v sobě potlačit a slova udržet na uzdě. Kromě toho záhy zjistil, že i Lukáš má volný večer a tak si přátelé vyrazili spolu.
Mlčky došli až ke kavárně na ostrém rohu v samém centru historického města, v jehož okrajových částech Lukáš i Filip bydleli. Nebyla to nijak levná kavárna, ale měla jistě tu nejlepší horkou hořkou čokoládu ve městě, takže jednou za čas to ani jednomu z nich neublížilo.
Lukáš gentlemanským gestem podržel dveře a dal Filipovi přednost. Sám vstoupil za ním a zavíral dveře. Než se stihl otočit, narazil zády do strnulého Filipa.
„Co to tady vyvá…“ obrátil se na přítele, který nevěřícím výrazem hleděl do místnosti. Podíval se směrem jeho zraku a zbytek slova mu zmrzl na rtech. Filip se prudce otočil a vykročil zpět do únorového večera.
Lukáš nemohl uvěřit svým očím. U stolku v samém středu místnosti seděla Sandra. A nebyla sama. Společnost jí dělal mladík, kterému mohlo být něco přes dvacet let. Vypadala nadmíru soustředěně, společník mluvil a při tom měl svou ruku položenou na stole na ruce Sandřině. K Lukášovým uším doléhala mužova řeč, měl příjemný hlas, ale slovům nerozuměl. Než si ho dvojice všimla se otočil a odcházel ven za Filipem. Bude teď potřebovat podporu. Než na tváři ucítil mráz, měl pocit, že slyší Sandřin hlas: „Maitennant ne le résoudons pas.“ Kdepak, to není možné. Ta věta je francouzsky a Sandra touto řečí jistě nemluví. Ve škole má kromě angličtiny a němčiny ještě španělštinu.
Vyšel ven a rozhlédl se po ulici. Filip seděl na lavičce kousek od něj. Opatrně k němu přišel. Oči jeho kamaráda byly rudé pláčem. Nevěděl, co má říkat. Filip začal první: „Tak to vidíš. Po rozchodu s Kamilou jsem si říkal, že holkám už nebudu věřit. Ale pak přišla Sandra a všechny mý předsevzetí šly do háje. Jsem hloupej a nepoučitelnej. To mám z toho.“
„Třeba to není tak, jak to vypadá,“ zkusil Lukáš. Filip vybuchl: „A jak by to bylo? Má teprve první rande? To je hnedka lepší.“
Lukáš se snažil přítele uklidnit: „Třeba je to jen nějakej vzdálenej bratranec, kterýho dlouho neviděla.“
„Jistě, a musela ho zapírat. Prej žehlí! To on žehlí. Tam uvnitř její ruku! Kdoví, jestli jen ruku.“ Filip už ani nezkoušel krotit svoje emoce a fantazii.
„Měl by sis to trochu nechat projít hlavou, než uděláš nějakej závěr. Víš, že je Sandra zvláštní. Třeba jenom zkoumal látku, ze který má vyrobenej rukáv,“ pokusil se odlehčit situaci Lukáš.
„Víš, co? Nech mě teď bejt,“ odseknul Filip. „Chci bejt chvíli sám!“ dodal ostře, když Lukáš nereagoval. Ten se pak otočil a odešel.
*******
Filip stál opřený o strom na jejich oblíbeném místě v parku. Sandra k němu přicházela zezadu.
„Ahojky,“ bafla na něj s úsměvem. Otočil se a dívce zmrzl úsměv. Měl opuchlé oči, choval se tak odtažitě.
„Co se stalo? Co ti je?“ Chtěla ho pohladit po tváři, ale on její ruku odstrčil. Byla překvapená takovým chováním. Z nich dvou to byla většinou ona, kdo byl z doteků toho druhého nesvůj. Jenže on se na ni nedíval rozpačitě, ale zklamaně.
„Už mi nemusíš nic říkat. Nechtěl jsem to řešit ve škole ani přes mobil. Asi bysme se měli rozejít.“ Sandra zůstala na Filipa nevěřícně zírat.
„Cože? Proč? Já…“ Do očí se jí nahrnuly slzy. Filip ji nenechal domluvit.
„Viděl jsem tě včera. S ním.“
Dívce spadl kámen ze srdce. „S ním?“ Usmála se. „To je jeden známej. Ty by ses se mnou kvůli němu rozešel?“
„Ty se tomu směješ? Asi jsem tě vůbec neznal.“ Filip se rozhodně necítil tak ulehčeně jako Sandra.
„Počkej. To není tak, jak to možná vypadalo. Nic s ním nemám. Chodím s tebou a je mi s tebou dobře. Proč bych tě podváděla?“ Obavy se pomalu vkrádaly zpátky do jejího srdce. Ta jeho žárlivost. Může zkazit to pěkné, co mezi nimi bylo a snad ještě bude.
„Jo? Tak mi řekni, kdo to byl! A kam jezdíš o víkendech! A proč nechceš, aby o nás dvou někdo věděl!“ Filip už na Sandru křičel.
„Víš, že ti to nesmím říct, to jsi přeci snad už pochopil.“
„Ne, to se nedá pochopit.“ Filip se uklidnil. Otočil se a smutně odcházel.
Sandra tomu nechtěla věřit. Byla do něj zamilovaná. Byl přesně takový, jaký byl její vysněný pán s velkým P. I když se tu a tam hádali, všechno si nakonec vyříkali a pak to bylo zase dobré. Teď to ale vypadalo, že se to hádkou nespraví.
Jedině, že by řekla pravdu. Jenže copak může? Není to jenom její tajemství, mohlo by to ohrozit nejen ji, ale i celou její rodinu. On netuší, do čeho se zapletl, nebo spíš do čeho ho zapletla ona svojí láskou.
Na druhou stranu, mohla by církev vůbec uvažovat o tom, že by se tohle dostalo ven? Že by si Převorství dovolilo ohrožovat svoje členy drážděním církve? Viděla odcházet svoji lásku. Celý její příběh vlastně začal velkou zapřenou láskou, proč by tedy nemohl takovou láskou i skončit? Rozběhla se za ním.
„Filipe, počkej. Jmenuje se Jacques. Je to můj bratr.“
„Myslíš, že lžemi něco vyřešíš? Nemáš bratra,“ odpověděl, aniž by se obrátil.
„Neznáš moji pravou rodinu.“ Tato slova se ujala. Filip se zastavil a otočil.
„Povím ti pravdu, ale ne tady.“
*******
„Zkus si vzpomenout na základní ideu knížky Šifra Mistra Leonarda. Představ si, že veškeré informace o Převorství sionském, o Svatém grálu, o Templářích, dokonce i o původu Mejorvejců nejsou jenom smyšlenka. Pokus se uvěřit, že, ač třeba daleko, existují potomci Ježíše Krista a Marie Magdaleny, kteří žijí v naprostém utajení a pod ochranou Převorství. Teď ti povím pohádku.
V Paříži žila žena, jež se jmenovala Catherine Ellinaire, se svým manželem Erickem a pětiletým synem Jacquesem. Štěstí v jejich rodině už nic nemohlo zvětšit více než Catherinino druhé těhotenství. Pak přišla krutá rána. Erick zemřel při autonehodě za podivných okolností. Strach o syna a nenarozené dítě ženu v již pokročilém stadiu těhotenství donutil porušit slib a utajení a vyhledat pomoc Ochránců. Catherine přivedla na svět, k údivu všech kolem, dvojčata. Prvorozená holčička dostala jméno Sandy. Ale při porodu druhého děvčátka nastaly komplikace a malá Silvia se narodila mrtvá. Matka po několika hodinách zemřela vyčerpáním.
Jacques se dostal pod přímou ochranu Převorství, církev se dozvěděla o mrtvé matce i dítěti, a o Sandy nikdo nevěděl. Byla tajně převezena do Československé republiky a tam jako nalezenec předána k adopci. O jejím původu v její nové vlasti nikdo nevěděl, v plenkách však měla zabalený medailonek se jménem, na jehož druhé straně byl vyryt znak lilie. Tenhle medailonek.“ Sandra si sáhla pod košili a vytáhla na řetízku zavěšený malý stříbrný přívěsek. „Mám ho, co si pamatuji. Potom, co mí adoptivní rodiče zemřeli, jsem si často hrála a později i snila o tom, že jsem zapomenutá ztracená princezna.
Pak, to jsme spolu byli sotva dva týdny, jsem byla na té autogramiádě Dana Browna. Věděl jsi, že je velmistrem Převorství sionského? Tou knížkou chtěl ukázat světu pravdu, ale výsledek neuspokojil jeho očekávání. Lidé knihu vzali jako senzaci, jenom málokdo se nad ní skutečně zamyslel. Ale aspoň mu to vrátilo ztracenou dceru Ellinaireových.
Začla jsem se učit francouzsky, jezdila jsem do Paříže, setkávala jsem se se svojí biologickou rodinou. Jak jsi nás viděl s Jacquesem, to bylo poprvé, co přijel on za mnou. Bohužel, je možné, že stejně jako našla moje pravé rodiče, najde církev i mě. Pak se budu muset do Francie odstěhovat.“
Filip vypadal otřeseně. Celou dobu Sandřina monologu se údiv v jeho obličeji jenom prohluboval. Dívka skoro začínala litovat, že mu pravdu řekla. V opačném případě by se ale stejně jen trápila nejistotou, že by na to zareagoval pozitivně. Nezbývalo jí teď než čekat, až si vše uvědomí. Pak jí buď bude nebo nebude věřit.
„Ty jsi princezna?“ vypadlo z něho konečně. S lehkým pousmáním odpověděla: „Sandy Violette Insula Rosagni de Sinclaire. To je celé moje jméno. Samozřejmě budu používat svoje stávající, tedy s příjmením mých adoptivních rodičů.
Doufám, že chápeš, jaké tajemství znáš.Neumím si představit, že by si církev dokázala jakkoli odvodit, že víš, kdo jsem. Jednak o mně nemají sebemenší tušení a taky pochybuju, že by je byť jen napadlo, že to takhle lehkovážně někomu prozradím. Tobě teda žádné nebezpečí nehrozí.“
„A co budeš dělat dál? Já jen že… Jenom jsem…“ Přikryla mu rty svým ukazovákem. „Nejsme v patnáctém století. Neřekla jsem ti to přeci proto, abychom se rozešli. Dostuduju, budu mít rodinu, děti, prostě jen předám dál štafetu tajemství mých předků.“
Konečně se zase usmál. Pevně ji objal, svoji tajemnou princeznu, a kdesi daleko se rozzářila nová hvězda.