Tymen

Bylo už pozdě večer. Hvězdy a měsíc ozařovali louku, z blízkého hvozdu byly slyšet tajemné zvuky a kulatá polínka vesele praskala v ohni. O kousek dál hučel potůček, ze kterého brali vodu, ale ten slyšet nebyl. Nikdo si netroufl usnout bez toho, aniž by měl po probuzení zbraň okamžitě po ruce. Všichni už dávno spali a bloudili ve svých dobrodružných snech. Občas houkla sova, nebo kolem přeběhla veverka a bylo krásné noční ticho.
Jen Tymen stále nemohl spát. Od té doby, co se přiblížili k hvozdu, se mu zdají jen příšerné sny, které ho ihned ze spánku probudí. Nevěděl proč se mu sny zdají, ani nevěděl jak se jich zbavit. Ležel na zemi, předstíral spánek ale v hlouby duše se třásl zimou a strachem. Občas pootevřel oči. Pohlédl do ohně, zkontroloval krajinu a hlídku a zase se marně pokusil usnout. Kolem druhé hodiny ranní vstal, sedl si blíže k ohni a dlouze se do něj zadíval. Až po chvíli si teprve všiml, že zrak hlídky je na něj plně upřený. „Neměl bys spát?“ zeptal se Armut, který v tu chvíli držel hlídku. „Tvé pobrukování mne probudilo a já už nemohu usnout.“ odpověděl naštvaně Tymen. „Jdi spát.“ pokračoval, „Stejně se mi nechce spát a za chvíli mám mít hlídku já.“ Armut souhlasil. Rozestlal si vedle ohně, přikryl se svým pláštěm a usnul.
Tymen byl náhle naprosto sám. Zažil takovéto noční hlídky už tisíckrát, ale přesto se mu tato zdála být něčím zvláštní. Chvíli seděl u ohně a tupě do něj koukal. Nedokázal se ale soustředit a tak se neustále rozhlížel všemi směry. Nic nehledal, ale cosi v něm podněcovalo pocit strachu. „Trocha chůze mi jistě prospěje.“ pomyslil si. A tak vstal a začal chodit kolem spících těl. Věděl sice, že pohyb není ta správná věc při hlídání tábořiště, cítil ale mrazivý chlad, který mu jezdil po zádech. Běhal jak splašený a zabořoval se mu až bolestivě hluboko do těla. Po chvíli se zastavil. Napadlo ho, že se vzdálí od skupiny. Napadlo ho, že se půjde podívat na začátek cesty do hvozdu. Možná se vám zdá toto rozhodnutí naprosto normální a do dobrodružného příběhu naprosto potřebné, ale pro každého dobrodruha známého v oboru, by tato myšlenka byla naprosto nepřípustná. Nejen že je až příliš moc riskantní, ale taky naprosto šílená. Každý člověk i nečlověk má vždy z hvozdů strach. Vstup do hvozdu může kolikrát znamenat i jistou smrt. Každý si hledá cestu spíše kolem hvozdu než přes hvozd. Tymen ale neváhal a tiše našlapoval podél hvozdu.
Husté větve a stromy tvrdé jako kámen čněli z okraje hvozdu. Natahovali svá ramena ven z hvozdu aby ve dne zachytili alespoň trochu slunečního světla. Každý totiž dobře ví, že ve hvozdech není světlo žádné. Rostliny zde tvoří naprosto nepropustnou stěnu jak proti světlu, tak proti větru. Občas probleskne paprsek světla, ale je to jako když na temné prašné půdě najdete ve střeše malinkou puklinu. Pruh světla je jako nůž zabodnutý do tmy. Skrz hustý porost není vidět na krok daleko. Hvozdy a cesty v nich jsou ale také kouzelné. Vede zde pouze pár cest, které pamatují i ti nejstarší z nás. Když se ale někdo pokusí udělat cestu novou, buďto zemře, nebo sklidí jen neúspěch. Hvozdy totiž okamžitě zarůstají. Prosekáváte si cestu a když se ohlédnete, zjistíte, že pouhý sáh za vámi je hvozd už tak zarostlí, že by jste nikdy nepoznali, že jste tudy vůbec někdy šli. Nestačí se ale jen otočit a prosekat si cestu nazpět. Hvozdy jsou přeci kouzelné. Nazpět jít můžete, ale cestu ven, už nikdy najít nemusíte. Hvozd vás pohltí a už vás nikdy nevydá zpět.
A Tymen přesto kráčel dál, i když si uvědomoval všechny tyto hrůzy, které se ve hvozdech skrývají. Už i jeho otec mu v mládí říkával, že je mnohem lepší jít do pekla, než jednou vstoupit do hvozdu. Nebyl to ale Tymen takový jak ho známe. Byl naprosto vyplašený, oči hrůzou otevřené dokořán, srdce mu bušilo tak, že to bylo slyšet i na tři sáhy daleko a celý se třásl. Náhle se před ním objevila cesta. Vedla odkudsi z dálky přímo do černého hvozdu. Stoupl si na cestu a tiše hleděl dovnitř. Světlo ohně už dávno neviděl, necítil jeho teplo a možná by ho už ani neslyšeli křičet. Koukal dovnitř, jako když koukáte do dračí tlamy. Temný tunel vedl stále dál, hluboko do hvozdu. Cesta byla rovná a naprosto pohlcena temnotou. Neviděl nic, jen temno temnou tmu. Náhle, naprosto bez dechu, vykročil do vnitra hvozdu. Šel pomalu, velice pomalu. Po pár krocích se zastavil. Otočil se zpět a viděl ven z hvozdu. Viděl hvězdy, cestu, která odbíhala v dál, zelenou trávu ještě zahřátou od poledního slunce, v dálce hory a nad nimi krásný měsíc. Otočil se. Pohlédl do tmy. Další dva kroky. Cesta ven mu byla o kousek dál a o kousek menší. Další dva kroky. Cesta ven se opětovně o kousek vzdálila. Byl už na pět sáhů uvnitř hvozdu. Otočil se směrem ke stěně hustého tunelu a pohleděl jakoby dovnitř duše hvozdu. Nikdo neví co tam viděl a jestli vůbec něco viděl, ale možná lepší nevědět. Přiblížil se ke stěně a sáhl na větvě stromů. Díval se na ně jako když si dítě prohlíží křišťálový kamínek. Oči měl plně napětí a vášně. Větve se mu zlehka obtočili kolem rukou. Nesnažil se ale utéct, pouze dál koukal do hlouby hvozdu. Hvozd se zlehka otevřel a on pomalu a potichu vkročil mezi stromy. Ty se za ním zlehka zavřeli a od té doby už ho nikdy nikdo neviděl a nikdo o něm nic neslyšel.