Nedokázala jsem mu pomoci......

Ticho,zima a všude kolem smutek.Nikdo se nestydí za svoje slzy,všichni zde projevují svoje pocity na plno.Černá barva je zde k vidění všude.Těch pár,kteří dnes přišli na toto tiché místo je svázáno nehorázně smíšenými pocity.V hlavně plno vzpomínek,leč málo na tohoto tichého,uzavřeného,často ponižovaného a nepochopeného chlapce.Byl tak mladý tak proč si vzal život,honilo se všem přítomným nejspíš hlavou.To jen já věděla proč to udělal.Proč si vzal tolik cenný život.I přesto všechno sem mu v tom nedokázala zabránit.Copak sem najednou nedokázala přesvědčit obyčejného 17tiletého chlapce o smyslu život.Nedokázala jsem mu pomoct.Tohodle všeho mám teď plnou hlavu.Ze vzpomínek na jeho nevinný tolik dětský usměv mě vyrušil proslov faráře.Skloním hlavu a pohlédnu na tu „krásnou“ rakev,kterou pomalinku do země spouštějí čtyři silní muži.Poslední květiny dopadají na pomalu v zemi mizící rakev.Pohlédnu do tváří jeho nejbližších-jeho rodiny.A přátelé jeho kamarádi kde ti jsou?Nikde-žádné neměl.Byl jiný než ostatní asi proto žádné neměl.Nikdo mu nerozuměl.Byl vděčný za každé vlídné slovo,pohlazení za každý jemu darovaný usměv.Jediné po čem toužil bylo,aby zapadnul,chtěl do kolektivu,chtěl mít kamarády na,které se může spolehnout,kteří mu dokáží pomoct.Netoužil po ničem víc,než po lidském obejmutí,pocitu,že není na nic sám,že se má o koho opřít.Toužil po lidské lásce.A co z toho měl,mohl si to sebe víc přát,ale nikdy se mu nedostalo tohoto pocitu.Už nechtěl hledět do lhostejných lidských tváří.Uzavřel se do sebe.A já?To já měl jenom mě a já sem mu nedokázal pomoct v jeho očích sem viděla touhu,prosbu,zklamání,utrpení a slzy.Plakal,ale bylo mu to k ničemu.Nedokázala jsem ho to udržet,nedokázala jsem ho přesvědčit,že má ještě mě,že já tu jsem sním kdykoliv bude potřebovat.Nedokázala jsem to i když jsem tolik chtěla,měla jsem ho strašně moc ráda byl pro mě jako starší bráška.A teď když tu stojím hledím do tváří těch,kteří přišli jen,aby se neřeklo dělá se mi z nás lidí špatně.Tolik mu ublížili a teď předstírají smutek a nevěřícně kroutí hlavou nad smrtí jednoho obyčejného chlapce,který odešel jen,protože pro nás většinu lidí byl vzduch jen,kvůli lidské lhostejnosti tu teď přímo před mými uslzenými oči mizí můj nejlepší kamarád.To kvůli nim odešel snad věřil v to,že tam mu bude lépe a já věřím sním a doufám,že aspoň tam má to po čem celý svůj život toužil.Odhodím poslední tu nejčernější růži na světě na jeho rakev a se skloněnou hlavou,pomalím krokem odcházím pryč,abych už dále nemusela slyšet jeho nářek,který sem přináší právě silně foukající vítr.Ještě naposledy se pohrdavě ohlédnu na tu falešnou shlučku lidí,kteří svým lhostejným chováním „zabili“ mého nejlepšího kamaráda a po tváři mi steče poslední slza………