Čtvrtá třída

Vyhekal jsem se po schodech nahoru a u správných dveří sundaval boty. Lehkým kopnutím jsem posunul rohožku zpátky na své místo a odemkl. Dveře trochu vrzly a propustily k mému nosu veškerou vůni. Večeře. Jak jen jsem se na ní těšil.

Manželka po přivítání a mírném odstrojení naservírovala jídlo. Moje první dnešní jídlo. Zhltal jsem jej, jako bych nikdy nejedl. Bylo dokonalé.

S úsměvem se zeptala: „Jaký jsi měl den?“

„Však znáš to, jako obvykle, spousta práce, ani oběd jsem nestihl.“

„Vidíš to, kdybys ráno nezaspal, alespoň ta snídaně by tě trochu podržela. Tak co s tebou, alespoň že je zítra pátek, hezky se prospíš, do práce jdeš až na poledne, ráno budu chodit po špičkách.“

„Ta večeře byla skvělá, dodala mi energii. Jsem zase jak po ránu.“

„Proč sis s sebou bral k večeři kufřík?“, zeptala se s úsměvem, jako bych si ho s sebou k večeři bral místo obvyklého medvídka.

Uvědomil jsem si, že jsem si s sebou vzal kufřík. Sehnul jsem se pro něj ze židle a na klíně ho otevřel. Byl v něm dopis, co mi kurýr doručil přímo do práce. Oficiální obálka s pruhem vypovídala o jeho vážnosti. Otevřel jsem ho a nahlas četl:

„Vážený pane inženýre Tomáši Jandáku,

odborem kontroly platnosti vzdělání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo zjištěno, že jste ve školním roce 1993/1994 neabsolvoval čtvrtou třídu základní školy z důvodu dlouhodobého onemocnění třídního učitele. Z toho důvodu je vaše základní vzdělání neplatné. Je nutné, abyste si ho doplnil, proto od pondělí 3. září 2012 nastoupíte do čtvrté třídy základní školy znovu i se svými bývalými spolužáky. Školné za vás uhradí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, nicméně ostatní náklady na studium ponesete sám.

Dle $3 odstavce 7 vyhlášky č. 191/2011 sb. vám je zaměstnavatel povinen poskytnout po celou dobu studia placenou dovolenou.

Ke studiu nastupujete 3. září 2012 v 8:00 hodin na adresu:

Základní škola Hornická

Hornická 1325

347 01 Tachov

V případě potřeby se neváhejte obrátit na nejbližší městský úřad s rozšířenou působností nebo přímo na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

S přáním hezkého dne,

mgr. Vítězslav Vandas, ředitel odboru kontroly platnosti vzdělání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky“

Po dočtení jsem se začal od srdce smát. Manželka se ale nesmála a káravě se na mě dívala.

„Říkali to včera v televizi. Kvůli těm diplomovým pracem z právnické fakulty se teď dopodrobna kontroluje studium každého občana. Nevěděla jsem, že jsi nedokončil čtvrtou třídu?“

„No tak učitelka byla nemocná, doma mě naučili, co bylo třeba. To přeci nemohou myslet vážně, šoupnout mě na deset měsíců přes celou republiku do školy?“

„V televizi taky říkali, že se poskytuje v místě studia ubytování po celou dobu zdarma. Takže můžeš bydlet tam, já to tady zvládnu.“

„Ne, kdepak, tohle nejde, přeci se na deset měsíců nevypravím tři sta kilometrů daleko, abych opakoval čtvrtou třídu, když mám za sebou vysokou školu? Mám tady závazky, byt, mám tu tebe.“

„V televizi říkali, že kdo studium neabsolvuje, přijde o veškeré navazující vzdělání. V tvém případě by to znamenalo, že bys měl nejvyšší dokončené vzdělání třetí třídu. A zákon požaduje, aby na tebe bylo tak pohlíženo, takže abys mohl být dále zaměstnán na pozici pro vysokoškoláka, budeš muset tu vysokou školu vystudovat znovu. Samozřejmě po tom, co bys dokončíl školu základní a střední.“

„Jasně. A taky mi seberou všechny atestace a certifikát z angličtiny, ne?“, dodal jsem ironicky.

„Ne, certifikát z angličtiny ti nechají. Ale s těmi atestacemi bych si nebyla tak jistá,“ dodala manželka zcela vážně.

Zarazil mě její vážný přístup. Ale o hádku jsem dnešní večer neměl zájem, proto jsem smířlivě dodal: „Zajdu s tím zítra za šéfem, co mi na to řekne.“

Na to se manželka usmála a objala mě: „Ty muj čtvrťáčku.“.

Celé mi to připadalo jako nesmysl. Vrátil jsem dopis do kufříku, abych ho zítra do práce nezapomněl, a hodil celou věc za hlavu.

V pátek odpoledne jsem navštívil i s dopisem svého nadřízeného. Vůbec ho věc nepřekvapila, naopak vypadal, že mu vadí mé neúplné vzdělání. Povzdychl si, požádal mě, abych uklidil své pracovní místo, aby tam následujících deset měsíců mohl sedět můj náhradník. Pak si vyžádal klíče od služebního auta, služební telefon a popřál mi hodně štěstí. Prý se na mě těší v červenci. Tedy pokud čtvrtou třídu úspěšně dokončím, dodal s úsměvem. Po podání ruky jsem odcházel velmi zmaten.

Doufal jsem v podporu kolegů. S vtipem jsem je vyrušil od práce a vylíčil jim, co se stalo. Ani oni se nesmáli. Jen mě nepřímo označili za podvodníka a také mi popřáli hodně štěstí při studiu. Rozhovor tím skončil a bylo vidět, že se se mnou nechtějí nadále bavit.

Sbalil jsem si tedy svoje věci a nevděčně odešel. Cestou na autobus jsem zavolal příteli z univerzity Petrovi, který by mohl mít čas se se mnou sejít a celou věc probrat. Čas měl a tak jsem místo na autobus zamířil do blízké pivnice.

Nic jsem mu neříkal, jen jsem mu dal k přečtení dopis. Chvíli četl a pak se zamyslel. Dopis mi vrátil.

„Nevěděl jsem, že nemáš dokončené vzdělání.“

„Jo. Úředníci neví, čím mě ještě potěšit. Musím se z toho nějak vyvlíknout.“

„Počkej počkej, to je vážná věc. Kam by to asi vedlo, nechávat lidi bez dokončeného vzdělání? Právnická fakulta byla jenom začátek, teď zjišťujeme, že lidi jako ty nemají ani základní školu! Buď rád, že si jí můžeš dodělat!“

„Odkud všechny tyhle věci máš? Já doteď netušil, že ta vyhláška vůbec existuje.“

„Ani nesleduješ věci, co se kolem tebe dějí. Televize, měl bys koukat na zprávy. Pak se divíš, nic nevíš. Je to jednoduché, aby se neopakovaly trapasy na právnické fakultě, prostě vznikl odbor ministerstva, kde zkoumají každého občana zvlášť, zda má vzdělání v pořádku. Pokud se někam ztratila diplomová práce, rok studia, nebo třeba za tebe studoval někdo jiný, je třeba to najít a potrestat. V případě, že se nepovede dokázat úmysl, stát umožňuje provinilcům si vzdělání dokončit. A tak i tobě.“

„Chceš mi snad tvrdit, že moje nedokončená čtvrtá třída nějak ovlivňuje moje znalosti inženýra?“

„Tak o tom se snad nebudeme bavit, je to naprosto jasné. Koukni, co všechno se ve čtvrté třídě vyučuje.“

„Jo, ale mě to rodiče doučili doma.“

„No tak to není co řešit! Vem papír ze zkoušky a přines jim ho, to ti uznají.“

„Copak na to mám nějaký papír? Normálně jsem prostě potom nastoupil do páté třídy. Co by kdo řešil.“

„Tak pak je mi líto, budeš si jí muset dodělat.“

„To nemůžu nastoupit na nějakou zkoušku, která by potvrdila, že učivo ze čtvrté třídy znám?“

„Jasně, ty jsi teda kvítko. A pak si takhle doděláš pátou, šestou, prvák, další prvák... a za měsíc jsi vystudovaný inženýr jenom proto, že jsi udělal zkoušky? A co ti lidé, co tam osmnáct let tráví čas v těch školách? Těm se vysměješ, protože ty jsi inženýr do roka? To by nevedlo k dobrým výsledkům.“

„O co jim sakra jde?!“

„Aby potřeli zmetky jako ty, co nemají dokončené vzdělání, vlastně máš jenom třetí třídu, ale peníze bereš větší, než tamhle Franta od soustruhů, co dělá od nevidím do nevidím a ani si nesmí nechat narůst dlouhé vlasy!“

„Asi proto, že umím užitečnější věci.“

„Jo. Díky falešnému diplomu a maturitnímu vysvědčení. Lhal jsi, díky tomu máš nad Frantou výhodu a ještě jí zneužíváš. A když ti stát dá možnost si to napravit, dokonce ti nabídne placenou dovolenou, tak se z toho snažíš vykroutit! Kdo myslíš, že ti to studium asi bude platit, no já, daňový poplatník!“

Krev se mi nalila do tváří. Ne ve všech názorech jsme si s Petrem rozumněli, ale vždycky jsme se respektovali. Ale dneska byl Petr evidentně přesvědčený, že můj názor je nebezpečný a je třeba jej vymýtit. Proto jsem nechal peníze na stole, rychle se otočil a odešel směrem na autobus.

Po cestě jsem si uvědomil, že hrozbu nastoupení do čtvrté třídy beru vážně. Po chvilce uvažování jsem celou věc hodil za hlavu. Mám svou práci, vím, co umím, čtvrtou třídu nepotřebuji.

Doma mě přivítala manželka. Objetí, úsměv, přesně tohle jsem potřeboval.

„Miláčku, ptala jsem se dneska Ivony, co pracuje na úřadě, jak je to s tím ubytováním. Prý stačí, když tam v pondělí na osmou budeš mít všechno s sebou, ubytování proběhne odpoledne. Prý počítají se všemi, takže si to nemusíš rezervovat.“

„Super. Odezvdal jsem auto a přinesl jsem si věci z práce. Dali mi deset měsíců placené dovolené,“ dodal jsem zahořkle.

„Ale no tak, bude to super. Budeš znovu chodit do čtvrté třídy, potkáš bývalé spolužáky, zase ve škole, co já bych za to dala!“

„Do žádné školy nejdu. Nevidím k tomu důvod.“

„Tak to se budeme muset rozvést. Nebudu žít s někým, kdo nemá dokončené základní vzdělání.“

A hádka byla na světě. Manželka uraženě odešla do ložnice. Sedl jsem si tedy do obýváku a za zvuků venkovního deště uvažoval nad tím, jak se z celé věci vyvléknout.

Nakonec jsem se rozhodl zavolat vzdálenému příbuznému, právníkovi. Přiznal, že jeho diplomová práce se ztratila, takže ji bude muset obhajovat znovu. A že se sám snažil najít jakékoli východisko, ale žádné nenašel. A proto mi nemá co poradit. Jenom doporučil, ať potichu nastoupím, že se s časem najde řešení. A až bude, dá mi prý vědět.

Tohle řešení už se mi líbilo víc. Prostě jako šedá myška nastoupím a pak se z toho vyvléknu. Začínal jsem mí zlomyslnou radost.

Zašel jsem za manželkou.

„Promiň, měla jsi pravdu. Samozřejmě v pondělí nastoupím do školy. Ale jak to uděláme s tebou, pojedeš se mnou? Najdeme si tam nový byt?“

„Vždyť budeš bydlet s ostatními.“

„Co tě nemá, najdeme si tam byt k pronajmutí a budeme tam spolu.“

„Ale ty musíš bydlet s ostatními. Proto počítají se všemi. Aby bylo studium podobné době, kdys to měl studovat.“

„Co je zase tohle za nesmysl?“

„V rámci osnov se počítá s tím, že bydlíš u rodičů. Budeš tedy bydlet ve společném domě, kde ti budou takové prostředí nahrazovat. Ne, já zůstanu tady, budu tě navštěvovat, ty za mnou budeš jezdit na víkendy, však to zvládneme, vysokou jsme taky zvládli. Nevyšli bychom s penězi, kdybych si tam měla něco shánět. A nakonec i já tu mám práci, i když ne tak důležitou, jako ty.“

Začínal jsem se opravdu bát. Na druhou stranu to ale mělo své výhody, představa domova s rodiči se mi škodolibě líbila. Schválně, jak dlouho jim ta koncepce vydrží... ani ne první den.

Víkend jsme strávili jako každý jiný. Pouze v neděli večer jsme se vypravili nakoupit. A kromě obvyklých věcí jsme koupili i nějaké sešity do školy. Bylo vidět, že jsme je rozhodně nešli nakupovat sami, výběr byl již velmi prořídlý.

Má příprava na nadcházející rok školy nebyla nijak náročná. Zkrátka jsem si sbalil nutné oblečení, notebook, pár sešitů a dopis. Vzal jsem si samozřejmě také svůj kufřík. Byl jsem rozhodnutý i přes veškerý svůj odpor do školy normálně nastoupit, než přijdu na způsob, jak se z ní vyvléknout.

V pondělí brzy ráno jsem tedy po zamilovaném rozloučení nastoupil do auta a vypravil se směrem na Tachov. Do školy, kam jsem chodil jako malý kluk, na místo, které je synonymem pro mé dětství. Po cestě jsem vzpomínal na agresivní důchodce, co volali policii, když jsme lezli po střechách, honili nás s holí, když jsme zvonili na všechny zvonky, nebo co nám zakazovali rozdělávat oheň na autobusové zastávce.

Jel jsem do školy.

Do Tachova jsem dorazil včas, problém byl ale s parkováním kolem školy. Všude parkovali rodiče svých donedávna předškolních ratolestí. A tak jsem zaparkoval kus od školy. A samozřejmě šel jen tak tak na čas. Na sobě koženou bundu, v ruce kufřík se sešitem, psacími potřebami a dopisem.

Spousta malých prvňáčků se šinula do budovy, kde jsem se stejně do první třídy šinul i já. Celá ta nostalgie mě ale míjela a mým cílem bylo dostat se do budovy a najít svoji třídu. Proplétal jsem se mezi dětmi a hledal dospělého, který by vypadal jako učitel. Když jsem nějakého takového potkal, ptal jsem se po čtvrté třídy po dospělé. Na pátý pokus jsem uspěl a byl poslán do druhého patra, 4.B.

Stál jsem v druhém patře přede dveřmi s cedulkou 4.B, mgr. Jana Ekrtnová. To byla moje třídní učitelka na prvním stupni. A podle všeho si čtvrtou třídu musí nahradit se mnou. Bylo mi jí upřímně líto. Na hodinkách jsem měl 8:07. Rychle jsem zaklepal a vešel do třídy.

„Dobrý den“, uvedl jsem se. Na tváři jsem měl rozmařilý úsměv. Po pravé straně byla tabule, přímo přede mnou seděla patrně paní Ekrtnová u stolu, vlevo tři řady lavic, za kterými seděli dospělí. Všichni se tvářili vážně, rozhodně se nikdo neusmíval.

„Tomáš Jandák?“ ozvalo se od katedry.

„Jo, to jsem já. Tak kde sedím?“

„Vedle Michala Uhlíře.“

Podívala se směrem ke zdi, kde bylo jedno volné místo. Vedle seděl Michal Uhlíř, vedle kterého jsem sedával ve třetí třídě. Jenže teď byl dvakrát vyšší a třikrát tak těžší. Měl tmavé dlouho vlasy a ruce jako lopaty. Michal vždycky rád pracoval rukama. A bylo na něm vidět, že mu to zůstalo. Za lavicí vypadali všichni dospělí směšně, ale Michal byl prostě obrovský.

„Nazdar Michale!“

„Ahoj.“

„Prosím, Tomáši, sedni si, ať můžeme pokračovat.“

Zamířil jsem tedy ke svému místu v druhé lavici v řadě u zdi, v lavici jsem seděl vpravo. Měl jsem tak sedět úplně u zdi. Svlékl jsem si bundu a přehodil jí přes židličku. Kufřík jsem si nechal po pravé straně u lavice. A posadil se. Tedy spíš jsem se propadl, protože židlička byla skutečně prťavá.

Dloubl jsem Michala do ramene: „Nazdar!“

Podíval se na mne pohledem, kterým mě málem zarazil do země. Asi chtěl, abych mlčel. A tak jsem se zaposlouchal do monologu naší staré nové učitelky.