DESÁTÝ PROSINEC

Sedmnáctého listopadu se celá naše ilegální buňka sešla v Pavlově bytě v Chodově. Hodně jsme riskovali, protože toho symbolického data státní moc očekávala provokace ze strany nespokojeného obyvatelstva a tudíž zesílila nejen policejní hlídky, ale zdvojnásobila též počet vojáků a obrněných transportérů v ulicích všech větších měst.
„Ostrava, Opava i Olomouc jdou do toho s námi!“ vzrušeně šeptal Petr; Pavlův byt byl sice čistý, bez odposlechů, zvyk, utužený léty života v neprodyšně zadrátované zemi, rdousené a vyssávané bezohledným diktátorem a jeho klikou a prolezlé agenty a udavači, se však v Petrově případě stal příslovečnou železnou košilí.
„A co Frýdek-Místek?“ zaznělo z křesla v rohu, kde Jakub popotahoval z balené cigarety. Na to město, které v demokratických dobách stran a hnutí bývalo baštou Pirátů a svobodomyslných občanů vůbec, jsme dost spoléhali.
„O Frýdku nic nevím,“ přiznal Petr. „Před týdnem jsem tam poslal spojku, ale nevrátila se. Museli ji dostat.“
Zavládlo zamyšlené ticho. Určitě jsem nebyl sám, kdo vzpomínal na svobodné časy mobilních telefonů a neomezeného internetu, časy spojení kohokoli s kýmkoli kdykoli a kdekoli. Dnes se nedalo důvěřovat ani poště; na každé, i té nejzapadlejší, seděl cenzor, otevírající každý dopis.
„Vyprav dalšího posla,“ rozhodl jsem. „Nebo raději dva, nezávisle na sobě. Desátého prosince musí být celá republika připravena povstat a svrhnou ty kreatury.“
Desátý prosinec jsme vybrali proto, že to datum s ničím nesouviselo, nic pamětihodného se tohoto dne nestalo, pomineme-li tedy vyhlášení zákazu používání šlechtických titulů v ČSR v roce 1918, a naši protivníci, tak fascinovaní a vyplašení kdejakým výročím, úder nebudou očekávat.
„Jak to vypadá se zbraněmi?“ obrátil jsem se na Matouše, čtvrtého člena naší disidentské skupiny, do té chvíle nenápadně skrz mezeru v žaluziích monitorujícího dění venku.
„V noci z úterka na středu přijde poslední zásilka pěchotních zbraní ze Slovenska,“ odvrátil se Matouš od okna a otočil ke mně. „Osm set útočných pušek HK 416, dvě stě samopalů MP5 a padesát protitankových řízených střel Fagot. Naši lidé ji převezmou na obvyklém místě poblíž Hrozenkova.“
„Výborně,“ pokýval jsem hlavou. „Jak se těšíte na demokracii, kamarádi?“
„Já už si ani nepamatuju, co to je,“ řekl Pavel. „Byl jsem ještě kluk. Vzpomínám si na kindrvajíčka z těch, jak se to jenom... hypermarketů! A na Kouzelnou školku v televizi. Myslím, že jsme tenkrát chytali víc, než stovku programů. Dneska jsou jenom dva,“ dodal hořce.
„A co Zeman a Babiš, na ty dva se nepamatuješ?“ otázal se Jakub. Pavel zavrtěl hlavou.
„President a předseda vlády,“ vysvětlil jsem. „Před třiceti lety jsme proti nim demonstrovali a podařilo se nám je donutit k abdikaci. Zdáli se nám totiž příliš despotičtí, chamtiví a prolhaní. Kdybychom tak věděli, co přijde po nich...“
Vtom zahřměla ohlušující rána. Vstupní dveře vylétly z pantů a dovnitř se začali hrnout těžkooděnci ze zásahové jednotky. Najednou bylo všude plno dusivého dýmu a křiku. Než jsem se nadál, ležel jsem na břiše s rukama spoutanýma za zády. Stejně se vedlo ostatním.
„Někdo nás musel prásknout,“ šeptal mi do ucha Petr. No jistě, jak taky jinak. Jsme v Česku.
„Drž hubu!“ zařval civil, který zásahu zřejmě velel, a nakopl Petra do ledvin. Bylo mi jasné, že je to konec. Vše bylo ztraceno.

Žádný soud samozřejmě neproběhl, bylo nám jen řečeno, že za velezradu a přípravu ozbrojeného povstání jsme všichni dostali trest smrti. Poprava prý se uskuteční desátého prosince. Tak přece jen tohle datum vstoupí do dějin.