Sběrači kachních zobáků

Sběrači kachních zobáků




---
Ústřední archiv všelidové literatury, odd. beletrie/pov
SVAZEK: pod/ZAK/LiT 88-2671
AUTOR: dohledán, poučen, odeslán /Bory/
! POUZE PRO ČLENY ÚV EMAN !
---









Hlasovací lístek předvedl eskapádu výkrutů a jako vrtulka z javoru se snesl k patě volební urny.
Paťas vystartoval.
Sandál odrazové nohy mu však podklouzl a jeho trup tak v mžiku přepadl směrem dopředu. Zarazil se až dlaněmi o podlahu, čímž v poslední chvíli zabránil směšnému pádu na držku. Toto nevzletné zaváhání Paťase ani tentokrát neodradilo. Paže jako pružiny, chodidla odrazové můstky. Pár skoků k urně. Napodruhé už bezchybně.

Do volební místnosti zřízené ve třídě 3.A základní šikoly Na Rychtě nakoukl zvědavý chlapecký obličej:
“Paťas! Kolik?” otázal se polohlasným šeptem.
“Asi čtrnáct!” odvětil Paťas stejnou hlasitostí.
“Já asi deset.” ušklíbl se Luďas a jeho obličej zmizel zpět za zárubní.
Hehe, jenom deset, debílek, pomyslel si Paťas a šoural se ke své igelitce zavěšené na oušku dopravní pandy. Jeho zrak, už asi po čtrnácté během dnešního dne, mimoděk zavadil o reklamní potisk na přední straně tašky. Obrázek naznak ležícího fotbalisty, který se s bolestivým výrazem drží za koleno své levé nohy a pod tímto výjevem text: Kopeme za vás - bramborárny Novosibirsk! A namísto vykřičníku řehtající se brambora. Paťas vhodil do igelitky ukořistěný volební lístek.
Ze snahy propočítat kolik lístků ještě asi přibližně Luďas potřebuje, aby s ním srovnal skóre, ho vytrhl znělý hlas předsedy volební komise.
“Ne ne, pani! Nechte to na zemi! Už to neni vaše.”
Signál pro sběrače.





***

Přesně před týdnem byl Paťas, jako premiant sedmého ročníku zdejší šikoly, odměněn povinností, zúčastnit se celošikolní soutěže o místo sběrače volebních lístků. K tomuto čestnému a zodpovědnému úkolu se vzápětí vyjádřil tím, že na chodbě zmlátil čtvrťáka Devátého a u oběda hodil Kratinové do omáčky francouzský cop, který uříznul Zvíkovské příborovým nožem. Což nejde.
V podobném duchu zareagovali na výzvu ke splnění nově zavedené žákovské povinnosti i ostatní vyvolení na šikolách napříč celým státem. Byli podráždění. Co je to za hovadství! Sbírejte si papíry sami, geronti!

Ministerstvo všelidového hlasování dospělo okamžitým interním auditem k závěru, že v zákoně o sběračích volebních lístků někdo ztratil poslední odstavec, pojednávající o čestné odměně za čestně vykonanou funkci. Nepodařilo se zjistit, kdo nese za ztrátu odstavce odpovědnost, ani jak se něco takového mohlo stát, ani jestli v původním znění předmětný odstavec opravdu byl, ani jestli zmíněný odstavec vůbec někdy někdo viděl. Žádné z těchto možných pochybení se neobjasnilo. Zejména proto, že se nic takového ani nezjišťovalo. Proč pátrat po něčem, co už se stalo? Hleďme jen do budoucnosti.
Ostatně tento nedostatek snadno napravil promptně schválený přílepek o nároku na odměnu. Pět set korun za každou hodinu služby plus tři koruny za každý sebraný lístek.
Paťas pocítil motivaci.

Jeho úkolem by bylo jen sebrat volební lístek, jenž někomu upadne na zem. Vzpomněl si na tenis. Jak tam u sítě pobíhají ty děti a sbírají míčky. Vždy se jim s chutí vysmál. Jak se snaží vysssstarrrtovat co nejrychleji, che, jak jeblí, fakt!
Pustil si v telefonu záznam duelu Bambusek - Hoerbiger a bedlivě sledoval výběhy sběračů tenisových míčků. Trénoval starty. Paže jako pružiny, chodidla odrazové můstky. Myslel jen na to, jak všechny přeskočí. Zdály se mu sny o kočkovitých šelmách, žábách, klokanech, rybách, co proti proudu bystřin přeskakují splavy. V jeho snech taktéž figurovaly pytle plné peněz. Vagóny! Řeky! Plné peněz. Ve kterých plaval on a on sám přeskakoval ty splavy.

Den na to se zúčastnil šikolní soutěže o funkci sběrače a byl vybrán sběračem pro volební místnost ve třídě 3.C. Výběrové řízení se vedlo v podobě soutěže kdo z koho. Všichni kandidáti proti všem. Šikolitel Muenčák upustil na zem papírek a vybraná skupina premiantů pro něj vystartovala. Ten, kdo papírek sebral jako první, měl své místo u urny jisté a hra takto pokračovala dále, až do počtu pěti vyvolených. Tímto postupem nakonec získalo své místo ve volebních místnostech všech pět zúčastněných.

Když se Paťas dostavil v den voleb k výkonu své funkce, nechtělo se mu chodit ještě o dvě třídy dál a tak zůstal ve volební místnosti 3.A, která se nacházela nejblíže schodišti. Luďas sice protestoval, že do 3.A patří on, ale tuhle drobnost vyřešil Paťas kompromisem v podobě přesně umístěného kopu placírkou svého sandálu do Luďasovy holeně.

Paťas byl na své šikole spokojen. Popravdě, už si ani nevzpomínal, jaké to bylo před vznikem šikolství.
Je to téměř pět let, co vstoupil v platnost zákon o alternativní výchově k životu. Sláva mu! Sláva Emanovi! Byl to hlavně jeho příklad, který zapříčinil vznik občanského hnutí “Elita malosti a nenávisti” (EMAN). Tento původní název hnutí byl však, po poradě s ezoterikem Měsíčkem, ještě týž den změněn. Měsíčkovi připadal název příliš vyhraněný. Další verze názvu nově vznikajícího hnutí “Emanova mise alternativních nedouků” (EMAN) byla, po telefonické poradě se samotným prezidentem Emanem, taktéž zavrhnuta. Eman vyjádřil svou nespokojenost z důvodu chabé průraznosti a celkové “ne-vyhraněnosti” zvoleného hesla. Aby jen nekonstruktivně nekritizoval, bryskně přispěl se svým vlastním návrhem - “Elita morální alternativy nasrat” (EMAN), který vynesl jako trumf, ze své hlavy, okamžitě a bez přípravy. Sláva mu! Sláva Emanovi!

Druhý den po ránu, když se ústřednímu výboru hnutí “Elita morální alternativy nasrat” rozležel v hlavách požitý alkohol, váhavě, ale nakonec přece jen odstoupil i od tohoto návrhu zbožňovaného prezidenta. Při naběhnutí úvodní strany teletextu se totiž ukázalo, že včerejší horoskop radí: dobré zprávy očekávej zítra.
Následující návrh, který lobista Horázný anonymně vykřikl do pléna - “Edukační model alternativy národa” (EMAN) a snažil se jej vydávat za dobrou zprávu zítřka, se ani nedostal k hlasování. Nikdo z přítomných mu nerozuměl. Prezident Eman mezitím vyslal úřední depeši do ústředí, ve které vyjádřil plné pochopení se zamítnutím jeho návrhu nového názvu. “Je nabíledni, že v případě rozporu s doporučením teletextu se ani nedá postupovat jinak. Ale stejně jste čučkaři, vy buzny,” zazněl tenkrát z Hradu prezidentův hlas.

Vedení hnutí bylo rázem osvíceno.
Jak je moudrý náš milovaný prezident! Skrze toto státnické a zároveň lidsky upřímné sdělení nám v plné šíři své přirozené krásy vyplynula na povrch jasná podstata vzniku EMANa. Chceme to jinak, chceme to přirozeně. Po svém, po našem. Národ se musí změnit. Vždyť je nás určitě už větší polovina. Změníme celý národ!

EManova Alternativa pro Národ! (EMAN)

Následovala exploze ovací, ohňostroj nadšení. Proud výjimečnosti okamžiku strhával členy shromáždění k neartikulovaným hrdelním projevům. Ryčeli, až jim oči vypadávali z jamek, tváře hořely vzrušením. Alternativa!

Už nebudeme dále snášet povyšování se nad námi tím jejich rádoby vzděláváním! Už žádná přetvářka za maskou etiky! Konec nesmyslného cpaní peněz do vědy! Na co výzkum? Už toho víme dost! Proč sypat peníze do divadel, kde se šašouni jen producírujou po pódiu! Stop podpoře zrůdných, nikým nevolených, neziskovek, které furt jenom někomu pomáhají a tím rozhazujou naše peníze! Zrušit! A všecky! Potřebujeme zbraně na obranu každé rodiny. Pro tátu pušku, pro mámu služku. Však my víme, jak to chodí, nám nenabulíkujete žádné ty vaše novosti! Rodina je základ státu. Otec, matka, syn, dcera. Tak to bylo, je a bude. Bůh to tak chce a Bůh stvořil požehnanou rodinu za sedm dní. A pak jel na dovču. A ještě se nevrátil. Proč my vlastně musíme makat furt? A co ty učitelky? Dva měsíce volna? Kde to jsme? Učitelky na pole, do fabrik, za kasy do krámů a do bordelů, tam je potřebujem. Však co ty děcka učí? Podmět a předmět? Integrály, kokotiny? A šikana je zakázaná? A proč, jako? Ať se děcka naučí, jak je to v životě. Tam se s nima taky nikdo mazat nebude. A když bude děcko pyskovat na učitele, tak dostane po hubě. S náma se taky nikdo nemazal. Ale moje děcko nikdo mlátit nebude! To zas ne.
A chceme referendum! Každý den aspoň jedno! Rozhodovat budeme my všichni o všem. Není nutné vědět, ale každý má přece svůj názor!
A tak to bude.

Hnutí EMAN s podporou prezidenta Emana se podařilo zapůsobit na významnou část parlamentu natolik, že byl v rekordním čase vypracován a přijat zákon o všeobecném referendu. Ten zajišťoval všelidové hlasování ve všech otázkách řízení státu, krajů, obcí i měst. Výsledky referenda jsou vždy závazné, až na jednu výjimku. Náš pan prezident Eman má svaté právo veta, kdykoli uzná za vhodné. Nikdo z nás nedosahuje velikosti jeho zdravého selského rozumu, altruismu a umění oblažit svět při každé vhodné příležitosti břitkým bonmotem, vždy nepřekonatelně zábavným i poučným zároveň.

Okamžitě poté, co zákon o referendu vešel v platnost byl na základě závazných výsledků celostátního referenda přijat zákon o alternativním školství, nazvaném “šikolství”.

Jako základní atributy tohoto alternativního vzdělávání byly stanoveny následující principy:
1. Šikana je součástí běžného šikolního života. (žáci si osvojí základní životní návyky)
2. Povinná šikolní docházka trvá, dokud rodič nerozhodne jinak. (rodiče vědí nejlépe)
3. Šikolit může kdokoliv. (Úplně každý člověk může žáky něco naučit)
4. Mzda šikolitelů je stanovena na dvojnásobek mzdy učitelů. (....)
5. Šikolné pro žáky je zcela zdarma, včetně obědů. (členové hnutí EMAN mají slevu)

Zvedla se lavina zájmu. Jak ze strany rodičů. Obědy zdarma?! Tak učitelů. Platová třída 11 - 14, platový stupeň dle počtu dožitých let nad hranicí plnoletosti. Krát dva.

Nově vzniklé ministerstvo šikolství provedlo veřejný průzkum zájmu o místa šikolitelů. Ukázalo se, že zájemců je zhruba pětkrát více, než by pojalo celé současné školství.
Výše zmíněná, a neustále se nabalující, lavina smetla v první vlně čtyřiačtyřicet procent škol. Byly nahrazeny šikolní alternativou. Plynule a hladce. Nebylo potřeba složitých strategických plánů pro postupnou změnu výuky. Nebylo potřeba žádných plánů.
Z dobrovolníků, hlásících se na místa šikolitelů, jak z řad učitelů, tak i náhodných kolemjdoucích, sepisoval třiditel šikoly seznamy. Vzhledem k ohromujícímu počtu položek v těchto seznamech, určilo Ministerstvo šikolství periodu střídání šikolitelů na jeden týden, aby se tak během šikolního roku dostalo pokud možno na všechny.
Dětem tím přineseme výuku nebývalé pestrosti a inspirace pro reálný život, plácali se po ramenou ministerští náměstkové i výkonný výbor EMANa.
Jednotliví třiditelé šikol rozřazovali nekonečnou řadu jmen do tříd a časů v týdenních intervalech. Tato činnost byla jejich jediným úkolem.

Během následujících letních prázdnin bylo zrušeno dalších osmadvacet procent škol a s nadšením přeměněno na šikoly. Koncept se osvědčil. Seznamy zájemců o práci ve šikolství utěšeně narůstaly, rodiče oceňovali progresivnost šikol v neplaceném krmení dětí a nezatěžování rodiny domácími úkoly, učebnicemi, ani domácí přípravou. K čemu vám to bude, šprti? Šprtání není život! Když se vám to nelíbí táhněte si do školy! Beztak vám jich už moc nezbývá, hehe.

***

“Ne ne, pani! Nechte to na zemi! Už to neni vaše.”
Paťasův radar zachytil signál ke startu. Prudce otočil hlavu do směru volební urny. Tam zachytil výjev sklánějící se vetché stařenky, natahující ruku pro svůj spadlý volební lístek. Jako ve zpomaleném filmu, napadlo Paťase těsně předtím, než vystartoval. Namísto žlutého lístku ležícího na podlaze zhruba sedm metrů od něj, uviděl ve své zjitřené myslí papírovou tříkorunu. Jeho tříkorunu. Sandál odrazové nohy mu jako vždy podklouzl a s vykviknutím zanechal na zelenkavém linoleu černou šmouhu. Jelikož Paťas startoval rovnou z otočky, byla jeho snaha o pohyb vpřed podstatně ovlivněna stále působící odstředivou silou rotace trupu. Sandálovým škobrtnutím se mu nohy zamotaly, až tvrdě padl na koleno. Jen sykl bolestí. Na víc nebyl čas.
Zpět na chodidla, odraz, dva skoky a fotbalový skluz, kterým složil stařenku.
Ona je fakticky jako ze zpomaleného filmu, hehe, pomyslel si, když se kácela vedle něj, jako panáček ze sirek. A já Superman. Rychlý jako...jako... Superman.
Lístek zachytil rovnou ve skluzu. Vítěz.
Dva členové komise pomáhali babce zpět na nohy, zatímco další členka komise telefonovala rovnou pro záchranku. Bylo zjevné, že naříkající stařenka se jen tak na nohy znovu nepostaví.
Neměla zvedat ten lístek, už byl přece můj. Kabonil se Paťas, když přihodil svůj bon na tři koruny do igelitky k ostatním.
Přepočítám si je. To mi zvedne náladu.
Dva, tři, čtyři….sedm... devět... dvacet! Aha, myslel jsem, že jich mám asi čtrnáct. Dvacet je lepší než čtrnáct!

* * *

Institut sběračů upadlých lístků má v těchto volbách svou premiéru. Už před léty zaregistrovaly volební komise a stejně tak i komise plebiscitů, zvýšený výskyt jedinců neschopných na první pokus vhodit svůj hlasovací lístek do otvoru volební urny. Lístky takto postižených volitelů tak místo do úředně zapečetěných nádob dopadaly na ošlapané podlahové krytiny různých kvalit, materiálů a vyznání. Bylo nutné takový lístek zvednout ze země a znovu se pokusit jej zasunout do volebního otvoru.
Příčinu této šířící se občanské nešikovnosti se dosud nikomu nepodařilo přesvědčivě objasnit. Nicméně významná část lékařské obce se kloní k teorii blíže nespecifikované podvědomé reakce mozku na nadměrnou konzumaci nahnilých banánů.
Neveřejným, ba zcela utajeným, pak zůstal erudovaný názor anarchistického křídla kasty psychologů, jež jako iniciátora tohoto jevu označil samotnou existenci a veřejné působení prezidenta Emana. Řada i otrlých psychologických anarchistů se následně zalekla tohoto výbušného závěru natolik, že z důvodu zachování osobní integrity dobrovolně ukončili svou lékařskou praxi a z krajských i fakultních nemocnic se hromadně přesouvali do výroben párků, kde byl psychologů chronický nedostatek.

Ať už za tímto neutěšeným stavem voličské základny stál jakýkoliv důvod, hrozící ekonomické následky si vyžádaly eminentní zájem politických špiček.
Takovéto počínání je přece flagrantním plýtváním časem, energií i penězi, shodli se členové hnutí EMAN a vzápětí představili státu řešení vyvstalého problému.
Jelikož mají voliči problém trefit se volebním lístkem do otvoru, je nutné upravit oficiální velikost volebních lístků směrem dolů. Případně pak velikost volebních otvorů směrem nahoru. A co víc, ruku v ruce se zmenšením lístků snížíme náklady na celý průběh voleb! Namísto miliardy korun, budou ty příští volby stát sice pořád miliardu korun, ale menší.
Ano! Ano! Skandovali poslanci ve sněmovně a nadšeně mlátili do lavic svými erárními laptopy. Tak se chová řádný hospodář! To je ten selský rozum, člověče, no nekoukej, na to školy nepotřebuješ, na to stačí být… selkou!?… přece.

Prezident Eman se k nastolenému tématu vyjádřil do médií ze své celodenní vyhlídkové plavby kanálem Troja - Podbaba - Bohnice přímo z paluby svého soukromého nafukovacího člunu Challenger 300, pořízeného z rozpočtu prezidentské kanceláře.
"Já jsem, jak známo, odvěkým příznivcem pracujícího, selského lidu, paní redaktorko. Sám mám mezi nimi několik dobrých přátel, ke kterým občas vřele pohovořím. A na rozdíl od těch kavárenských povalečů, takzvaných elit, kteří se vyznačují tím, paní redaktorko, že jejich jedinou celoživotní prací, je mlácení prázdné slámy svými prázdnými plky, tak na rozdíl od nich, tito skuteční, pracující lidé, dobře vědí, kde má která kachna zobák, můžete mě citovat."
Hovořil jako vždy až neobvykle zvolna a rozvážně, aby státní zaměstnanci mobilní chráněné dílny stihli jeho slova simultánně tesat do kamene, ve dvou kopiích.
"Jistě, pane prezidente. Děkuji za váš názor, pane prezidente!"
Sláva mu! Sláva Emanovi!

Kachní zobák se stal oficiálním symbolem hnutí EMAN.

Čokoládovny Hampl jako první zaknihovaly do svého portfolia cukrovinek vedle kočičích jazýčků nově kachní zobáčky.

Pražský umělec a zarytý emanovec Gringo Lech stvořil během jednoho jediného večera monumentální akvarel "Zvířátka obdivují kachní zobák", kterou ještě před zaschnutím vodovek zakoupila Národní galerie Praha za úctyhodných osmnáct milionů korun. Největší český umělec, generální ředitel i vrchní nákupčí Národní galerie v jedné osobě M. Knírák v této souvislosti uvedl: "Šetřit na kvalitním díle by byla cesta do uměleckého pekla. To je přesně ten důvod, proč svá vlastní díla nakupuji pro depozitář Národní galerie i za dvojnásobek. Vždyť kdo by dokázal vyčíslit hodnotu mého uměleckého výtvoru lépe, než já sám."

Téhož večera, jen o pár ulic dále sepsal největší český hitmejkr Michal M.Da Michi budoucí divácky nejúspěšnější muzikál všech dob v naší republice "Kačky". Do hlavní úlohy největšího zobana byl povolán šišlavý pěvec Půlka, jež si za svůj výkon vysloužil prezidentský Řád Šišlavé kachny.

Gastro odvětví nalezlo svůj hit sezóny v delikatese “Kachní zobák á la ústřice," plněný bůčkem a Becherovkou. Vysajete, vydlabete. Autor neznámý, úspěch oslnivý. Která hospoda, pivnice, či bufet, si dovolila nemít “Kázetůčko" v nabídce, stávala se nezřídka adresátem basy neobjednaných zápalných lahví. Takový pajzl stejně nikomu chybět nebude.

Volební i hlasovací lístky byly zmenšeny na velikost odpovídající rozměrům zobáku dospělé kachny.




V průběhu plebiscitů, následujících po zavedení kompaktních rozměrů hlasovacích lístků, se ovšem kýžený výsledek nedostavil. Spíše naopak. Počet tiketů upuštěných mimo státní relevanci nadále narůstal. Nastoupený trend nepomohlo zvrátit ani rozšíření otvorů volebních schránek, ke kterému bylo přistoupeno neprodleně po vyhodnocení neúspěšnosti předchozího opatření. Křivka volební neohrabanosti obyvatelstva se mírně zvyšovala s každým následujícím všelidovým hlasováním.

Až se ujal slova přednosta státního vlásenkářství a skalní emanovec Vodička starší. Na plenárním zasedání podporovatelů Emana, u příležitosti nadcházející přímé volby prezidenta, se naléhavě obořil na své názorové souvěrce: “...Jdej přřřecejejej o našešhoooj Emanoj! On potřřřřřřřebujoj toj čistej hlasej. Nej žadnioj špinafoj usfiněnej. Jak toj komuj spadnoj, toj mu tej seberoj! Oj!”
Tento Vodičkův emocemi nabitý projev okamžitě obletěl celý svět a hned se zase nepochopen vrátil zpět. Nikomu se ani nepodařilo identifikovat jazyk kterým byl pronesen. A vlastně nikoho ani nezajímal.

Z jeho popudu bylo však v našem státě vyhlášeno referendum o zneplatnění upadlých hlasovacích lístků. Na základě souhlasného stanoviska většiny pak pověřený náměstek Ministerstva všelidového hlasování vypracoval koncept “sběru volebního odpadu”.

Byl zřízen institut sběračů upadlých volebních lístků, jako zastrašující prvek pro ty, kteří by snad neprojevili dostatečné úsilí k uplatnění svého volebního práva.

***

První ze dvou volebních dnů skončil. Paťas si přepočítal svůj celkový dnešní úlovek. Dvaadvacet. Dvaadvacet! Kolik je to vlastně chechtáků?
Spustil si apku kalkulačky.
Dvaadvacet krát tři rovná se šedesát šest. Fíha. Počkat, k tomu ještě osm hodin krát pětset. To je čtyřitisícešedesátšest! Opojná představa nezměrného bohatství a moci. Doma dostává kapesné jen ubohé dvě stovky měsíčně, a teď… Koupí si neklouzavé sandály, plastovou vaničku na pálení knih a Porsche.
A zítra sbírá znovu. Jech! Ten čučkař Luďas má asi tak ani ne ubohých deset zobáků. Blé, hehe.

Paťas proskočil otevřenými dveřmi na školní chodbu jako lev vypuštěný z klece. Povznesen nad okolní svět plný chudáků a nicek. Pán školy, král světa.
Na chodbě postával Luďas a s ním Veleba z devítky.
“Kolik?” houknul Paťas na ty dva triumfálně, zatímco se k nim blížil se svou igelitkou Kopeme za vás.
“Asi dvanáct,” zašklebil se přátelsky Luďas.
“A víš kolik já?” chystal se Paťas rozplácnout svých dvaadvacet much jednou ranou a rozmazat je Luďasovi po jeho debilním ksichtě.
“To už si spočítáme sami,” vložil se do hovoru Veleba, zfackoval Paťase a sebral mu igelitku.
“Zobáku,” znovu se přátelsky zašklebil Luďas.
“Dvacetdva,” dokončil rudolící Paťas myšlenku.
Luďas jen výsměšně naznačil prsty klapající zobák a nakopl Paťase do holeně. Veleba do druhé. Pak odešli. Zřejmě přepočítávat moje zobáky, napadlo Paťase. Do prdele, zítra, až nasbírám další, si na ty dva budu muset dávat bacha.
Netušil, že žádné zítra už pro jeho sběrací přivýdělek nepřijde.



V průběhu noci všechna média, včetně teletextu, přinesla ověřenou zprávu, že Pinokio, jediný protikandidát Emana v této prezidentské volbě, odstoupil. K Pinokiovi totiž prosákla informace, že na veřejnost prosákla informace, že vypadá jako poloviční Japonec.
Bylo mu jasné, že s tímto hendikepem se nemůže ucházet o nejvyšší post v zemi selských slovanských rozumů. Vždyť jak se dá konkurovat soupeři, jež se pyšní amuletem pozlaceného kachního zobáku, zavěšeným na jeho vybočeném třetím krčním obratli? Co si mám teď na ten krk zavěsit já? Suši?

Žádné přivandrovalce v naší krásné čisté zemi nechceme! Hřímal Pinokio při své poslední prezidentské debatě. Ale ode dneška už je všechno jinak.
Nevěřil, že by ti odhodlaní lidé, sami sebe halasně označující za vlastence, Čechy Čechům, vytáhli zrovna za jeho polojaponským dlouhým nosem jako za píšťalou krysaře hájit jeho ideály ryzího češství. Ne, tohle už je moc.
Pinokia v tu chvíli ani náznakem nenapadlo, že právě teď dozrál čas, kdy si tento národ přeje, aby jim ukazoval svůj dlouhý nos. Stačilo by tak málo. Jen stále dokola opakovat Čechy Čechům... a jednomu přivandrovalému polojaponci.
Ne, něco tak absurdního by se přece nemohlo stát skutečností. Prostě nemohlo.


Eman v těchto volbách opět slavně zvítězil.
Sláva mu! Sláva Emanovi!


Z podnětu Emana by ihned po opětovném složení jeho prezidentského slibu byla celostátním referendem odhlasována změna ústavy, která by mu zaručila doživotní prezidentský post.
Všechny zbývající státní školy by byly během následujícího roku přetransformovány na šikoly. Jen pár soukromých škol by dále živořilo na periferiích větších měst, útrpně snášejíc všudypřítomné pohrdání. Vydržely by jen další školní rok. Poté by byly na základě výsledků celostátního referenda zakázány, jako zbytečné a škodlivé.
Hnutí EMAN by zvítězilo v následujících parlamentních volbách podílem devadesáti osmi procent všech odevzdaných hlasů. "Volební výsledek hodnotím, jako nez-pochybnitelný úspěch zdravého rozumu, paní redaktorko. Nicméně slibuji vám, i všem občanům této země, že budeme usilovně pracovat na tom, aby v příštích volbách, byl náš mandát ještě průkaznější a je-dno-zna-čněj-šííí," podpořil by prezident Eman drtivé vítězství svých stoupenců. "Má realistická prognóza je něco kolem sto dvanácti, až sto padesáti procenty odevzdaných hlasů." dodal by se svým typickým, laskavým úsměvem ve tváři.

Nic z toho se však neuskutečnilo.

Japonsko-český patriot Pinokio totiž neunesl svou zahanbující porážku.
Vždyť jakým podlým trikem ho přinutily zbaběle se vzdát! To ony. Novinářské hyeny. Ty, co dehonestujou ušlechtilé myšlenky velikánů. Ony můžou za to, že jsem srab a tlučhuba, ale ne dost velký na to, abych porazil Emana a jeho zobáky. A referendum každý den? To byl přece můj nápad. Můj!
Když na Hradě nemůžu sedět já, chci, aby jim nezbyl nikdo, o kom by ty nelidské novinářské zrůdy mohly psát! Syčel skrze své sevřené čelisti. Kdybyste tak před týdnem tušili, že vám zbývá posledních 168 hodin, aspoň byste měli nějakou opravdickou kauzu, ušklíbl se Pinokio v duchu.

Sám doma ve sprchovém koutě, smáčen umělým deštěm ze staročeské sprchové hlavice ukované na zakázku syrským kovářem v Aleppu, se slzami nezvladatelné zuřivosti v očích, mstivě pronesl do CCTV kamery domácího bezpečnostního systému tu zapovězenou větu:

“Právě v této chvíli se mi zvětší nos!”

Vesmír implodoval.





-/-