V kůži býka

V kůži býka

Narodil jsem se i vyrůstal v rodině, která měla jízdu na býku v krvi. Ani já nebyl jiný. Od svých 17, kdy jsem jezdit začal, jsem již hodně postoupil. Na býku jsem se většinou udržel nejdéle ze všech a sklízel od publika hlasitý potlesk i výkřiky obdivu. Na celém světě pro mě nebylo nic lepšího.
Jenže nastal zlom! Na oslavě svých 25 narozenin jsem se rozhodl právě tímto pobavit své hosty. Mou přítelkyni jsem posadil na místo, odkud měla nejlepší výhled a šel na věc. Býk byl jako vždy divoký. Jízda proběhla zcela podle plánu, troufnu si říct, že ještě líp, ale má dívka se někam vytratila. Nebrala mi telefon, prostě zmizela.
Dalšího dne jsem hned ráno šel k ní domů. Čekalo mě nemilé překvapení. Přímo do očí my vpálila, že už se mnou nechce mít nic společného a ať si její číslo vymažu ze seznamu. A důvod? Prý netušila, že toto dělám, dozvěděl jsem se, že je odpůrcem rodea, býčích zápasů a podobně, prý jde o týrání zvířat. Než jsem si rozmyslel, co na to říct, vytlačila mě ven a zamkla.
Večer toho dne jsem šel spát s těžkým srdcem.
***
Probudil jsem se. Vše mě nezvykle bolelo, ale co hůř, postel byla pryč! Pod mým tělem se rozkládala jen špinavá a smradlavá sláma. „Co to má znamenat?!“ řval jsem. Kolem byly ze tří stran těsně u mě oprýskané stěny a z té čtvrté mříže.
„Co to je?!! Pusťte mě ven!!!“ Řval jsem. Nikde nikdo, až najednou se ozvalo naštvané
„Drž hubu! Zvíře blbý.“
Hubu? Zvíře?! Tomu, kdo to řekl, jsem toužil naliskat! Zvedl jsem hlavu a uviděl několik v kovbojském oblečených mužů. „Tak jo, tohle je jeho poslední jízda, už stojí za prd. Pro začátky jak dělanej.“ promluvil jeden z mužů. Někde zezadu zazněla odpověď: „Jasně, hned su tam.“ Začínalo to být pěkně divné. Když jsem se tak díval kolem, došlo mi, že právě v takovýchto místech jsem nasedával na býky těsně před jízdou. Ale proč jsem tu já? A nejsem nějak nízko? Proběhlo mi hlavou.
„Co blbnete chlapi?! Pusťte mě!!“ řval jsem zas.
„Budeš ticho, krávo blbá?!“
„Co?!!“ Co to...? Aš teď jsem si všiml, že z mých úst vůbec nevychází slova, nýbrž jakési skřeky, bučení. Bože! Začal sem se rozhlížet. Vždyť stojím na čtyřech! A tohle, to jsou... kopyta?! Bože, kde mám ruce! A... oblečení?!!! V hlavě mi to vřelo. Ne, spíš to nemohla pobrat, jak bych mohl být býk?!!
„Tak, už jsem tady, můžem?!“ zaznělo seshora.
„Jasně, hlavně opatrně, nebo mě tvůj fotr přerazí!“
Čtvery ruce mě chytly za... rohy?!, další za ocas a pak mi někdo nasadil sedlo. Bál jsem se toho, co bude následovat. Za pár minut mi na záda dosedl mladý muž. Byl celkem těžký, začali se mi podlamovat kolena. Spadnout však nebylo kam. Zabral jsem a udržel ho, ale na jak dlouho?
„Ale nebude to nudnější jak projížďka na koni, že ne?!“strachoval se můj jezdec.
„Neboj, trochu ho pošťouchnem.“ ozvalo se za mnou. Bože, jen to ne! Pomyslel jsem si, Bůh mě však neslyšel. Jeden z mužů odsunul mříže a souběžně s tím mi do zadku začal proudit elektrický proud. Vykopl jsem. V životě jsem takovou bolest necítil, jako pominutý jsem vyběhl do arény a chvíli skutečně skákal a kopal jako pravý rodeový býk. Chvíli, když nejhorší bolest odezněla, podlomili se mi kolena a já skončil na zemi. Muž na mých zádech začal slézat a otráveně nadávat.
„Tak poď zpátky, najdem ti jinýho.“ volali ostatní muži a dva z nich se blížili ke mně.
„Vstávej, ty líná krávo!“ kopl do mě jeden a zatahal za provaz, co mi uvázal kolem krku. Došla mi trpělivost. Dost na tom, že jsem býk a on mi ještě bude nadávat do krávy?! Zmohl jsem se a ohnal se po něm rohy. Tak tak uskočil.
„Ty vole viděls to?!! Rico, hoď sem bouchačku!“ Rico poslechl, ale druhý, co stál u mě, protestoval.„Co chceš dělat?! Budou za něho prachy, neblbni!“ Hlaveň se odklonila od mého čela.
„Ty myslíš, že se tohle dá ještě použít?!“
„Jim je to fuk, chtěj se bavit, čím slabší, tím lepší.“ O co jde? Nechápal jsem. Chytit další kopanec se mi nechtělo, takže když muž znova zatahal za provaz, šel jsem dobrovolně.
Pořád jsem doufal, že jde jen o zlý sen. Bylo by to reálné, vždyť se právě kvůli tomuto se mnou včera rozešla dívka, jenže, říká se, že ve snu bolest necítíš!
Večer jsem usínal s nadějí, že se probudím zas ve svém bytě, ale ouha.
„Hej, krávo, vstávej!“ Zas ten chlap, ach né! Šťouchal do mě lopatou na hnůj. Když jsem tak koukal kolem, nejspíš dlouho nepoužitou.
Na provazu, který mi včera vůbec nesundali, jsem byl ještě se dvěma býky odveden na korbu náklaďáku. Tam stálo ještě pět podobných.
Náklaďák se rozjel. Houpalo to, sotva jsem se držel na nohou, ale lehnout se nedalo, tak velký náklaďák to zase nebyl. Slunce svítilo z boku, kde jsem stál já. Bylo jaro, alespoň 30 ve stínu a mřížová korba před ním neposkytovala žádnou ochranu. Myslel jsem, že se upeču.
Jeli jsme asi tři hodiny, než náklaďák konečně zastavil. Všechny nás zahnali do malé ohrady. Během dvou dnů si odvedli dva býky. Žádný se už nevrátil. Když přišli třetího dně, odvedli mě.
Nejdřív mi mírně zapilovali rohy a pak mě kopanci dotlačili ke vchodu. Hleděl jsem dopředu a začali mi docházet souvislosti. „Býčí zápasy! Bože můj!“ zabučel jsem. Pochopil jsem slova kovbojů: “Čím slabší, tím lepší.“ Moc dobře jsem znal průběh zápasů. Dalo by se to shrnout takhle: Ať se děj vyvíjí jakkoliv, zápas vždy končí smrtí býka! Začal jsem se cukat, kopat kolem sebe. Chtěl jsem si zachránit holý život a jeden z mužů, co mě drželi na to taky doplatil. Nic naplat. Jednoho nahradili dva a už jsem trčel v aréně.
Když se kolem mě začal motat chlap s červeným hadrem, nejspíš čekal útok, jenže chyba lávky. Otočil jsem se opačným směrem a začal utíkat jak nejrychleji to šlo. Chvíli se ještě snažil, ale pak to vzdal a uvolnil místo jezdcům s oštěpy. „Bože!“ zaúpěl jsem a začal znovu utíkat. Marně, už nešlo jen o jednoho muže, byli tři a na koních. Přišla tedy chvíle útoku. Zběsile jsem narážel do koní a jednoho dokonce shodil. Hned jsem se rozběhl mezerou v sevření ven, ale zastavila mě šílená bolest na šíji. Proti tomu byla elektřina slast. Po krku mi začal stékat pramínek krve. Měl jsem chuť padnout na zem a zůstat ležet, to však nepřicházelo v úvahu. Opět jsem se dal do běhu. Náhle jsem však pocítil další bolest. Ještě třikrát jsem ji zažil a ani nevím, odkud rány přišly. Byl jsem snad celý od krve, cítil jsem, že slábnu.
Co bylo dál? Už ani nevím, všechno to nějak splynulo dohromady. Pamatuju si až to, jak se ke mně blíží zase ten muž s červeným hadrem a v druhé ruce svírá dýku. To je můj konec. Pomyslel jsem si. Kupodivu jsem se nesnažil utéct ani jinak vzdorovat. V tu chvíli pro mě byla vidina smrti vidinou svobody, spásy, konce toho všeho utrpení, té bolesti. Ležel jsem na zemi a jako čeká pes na pohlazení čekal jsem já na poslední ránu.
Konečně byl u mě. Šlo to rychle. Ostrá bolest a pak konec.
***
„Bože!“ vyjekl jsem. Ležel jsem zase ve své posteli. Mokrý jako myš, ale zdravý a hlavně živý. Na hodinách právě odbíjela osmá hodina. Tak přeci to byl jen zlý sen! Oddechl jsem si.
Co se stalo na mě však zanechalo stopy. Zažít celé to utrpení z pohledu objeti a ne diváka či účinkujícího je silný zážitek. Rozhodl jsem se přestat s rodeem a hned to také zavolal Mary, mé (snad stále) dívce. Naštěstí mi nezavěsila. Smluvili jsme si schůzku.
Ve zkratce jsem vypověděl svůj sen a pak triumfálně oznámil skvělou novinu; že končím. Účinek byl lepší než jsem čekal. Skočila mi kolem krku a políbila mě.
***
„Jo, tak proto jsem přestal, jenže když mi o dva roky později dala kopačky za to, že jsem jí k vánocům koupil kabelku z hadí kůže, opět jsem se k tomu vrátil. Snad to bylo i na truc. Každopádně, pocit ze snu se časem plně vytratil, ona odešla, tak nebyl důvod, proč ne.“ ukončil Jonathan své vyprávění.