Vlčice

Vlčice

Rudá záře úsvitu mi pohladila kožich a prosvítila víčka. Otevřela jsem oči, ale ještě chvíli zůstala ležet. Senem jen skromně pokrytá betonová podlaha studila. Zvedla jsem hlavu ze zkřížených tlap, povzdechla si a začala vstávat. Při tom jsem si protáhla přední a pak i zadní nohy. Začínal další, protivně jednotvárný den. Z vedlejší klece zabrumlal věčně pospávající lev a jistě znovu usnul. Tam venku, za mřížemi, se z nočního spánku pomalu probouzely stromy a květiny. V dalších klecích a výbězích se budila i ostatní zvířata. Jejich hlasy občas rozrušovaly příjemné, kolem panující, ticho. Ještě chvíli si ho můžeme všichni užívat. Pak však začnou do Zoo v malých smečkách přicházet stovky těch podivných dvounohých lidí. Jsou tolik hluční… Prochází kolem našich žalářů, ukazují na nás, smějí se a pálí nám oči záblesky silného světla. K jeho výrobě mají takové krabičky – foťáky. Mnozí z nich jsou teprve mláďata. Ta nebývají vždy špatná. Někdy mi dokonce mezi mřížemi hodí takové hranaté cosi. Chutná to celkem dobře. Stává se také, pravda, ne tak často, že si nějaký člověk vede na provaze vlka. Tedy, myslím, že je to vlk. Ale často jsou ti vlci menší a jinak zbarvení. Vypadají, že mají lidi rádi. Možná bych taky měla, kdyby mě vzali ven. Ovšem vyměnit klec za provaz a mříž na pusu bych nechtěla. I když…
Nepoznala jsem nikdy, co je tam venku. Jsem zde od narození. Ale ne sama. Dříve tu se mnou býval starý vlk. Ten prý žil kdysi tak venku, v lesích. Ulovil si vlastní jídlo, spal na hlíně a listí a běhal s větrem. Takový život by se mi jistě líbil. Ráda bych se napila běžící vody v řece… Uvědomila jsem si, že mám žízeň. S minimálním nadšením jsem se odšourala k černému kýblu. Voda nalitá doň včera trochu páchla. Plavalo v ní pár utopených mušek. S nechutí jsem do vody ponořila jazyk; znovu a znovu. Vedle kýblu se skvěl beton prosáklý zaschlou krví. Sem mi každý den v dobu, kdy slunce stojí vysoko na obloze, jakýsi muž hodí kusy mrtvého masa. Bez námahy, bez vlastního přičinění mám jídlo na dosah tlapy. Proč mi to jen není příjemné? Až tehdy, s jídlem, přinesou i čerstvou vodu. Znovu jsem se podívala na silné mříže z chladného železa. Přešla jsem k nim téměř na dosah. Naproti mé klece mají výběh kozy. Mám za to, že i jejich mláďata se touží rozběhnout po hřebenech hor, mezi stromy. Vždy se tlačí na plod a hledí na strom rostoucí z travnaté plochy mezi námi. Velké kulaté oči se jim při tom tak krásně lesknou… Začala jsem pomalu přecházet podél mříží. Tam a zpátky, zase tam… Jako bych takhle mohla někam dojít. Marné konání, ale co dělat jiného, tady v té kleci.
Den běžel jako každý jiný. Lidé přicházeli, odcházeli, světla blikala, jídlo a voda, lidé přicházeli a odcházeli… A pak tma, ticho. Všichni odešli, zvířata usínala. Z nebe zářil měsíc v úplňku a hvězdy. Stínil je kouřový závoj. Zahleděla jsem se na tu plnou lunu, když mě objalo podivné nutkání. Zaklonila jsem hlavu a dlouze zavyla. Nikdo mi neodpověděl.