LOVCI 3/3

„Jasně, pán nám pomůže, pán vypadá na siláka, je mladej“ povídá ten nejstarší, dívá se při tom na mě docela šibalsky a jakoby s nadějí, že neodmítnu, že jim v té nepříznivé situaci vypomůžu s mrtvým kancem, co už docela v mrazu ztuhl. Vytahuje z kapsy jakýsi špagát a naučeným grifem jej omotává kolem rypáku prasete a zaklesává smyčku za páráky. Břichatý má už v ruce kus klacku, který provlíká smyčkou a prosí mě o pomoc při tažení, neb druhý myslivec je starý a mohlo by ho to porazit, už dosti na tom, že se musel pachtit dobrých pět kilometrů. A Bróža, ten z nich nejmladší si přivodil zranění, spad do rokle a ruka mu otéká čím dál tím víc, takže je dobrý akorát na to, aby nesl zbraně. Roli tahouna mohu odmítnout a jít po svých. Nikdo a nic mě netlačí. Ale tahle situace, tahle neplánovaná role mě začíná zajímat. Nikam nespěchám, takže se chopím klacku a společně s břichatým počínáme vláčet mrtvé zvíře vzhůru do kopce. Za sebou zanecháváme kopu vyvržených vnitřností, pomalu tuhnoucích v mrazu. Kloužeme na ledové ploše, jen co zabereme, nohy nám podjíždí. Všímám si, že myslivci nemají žádnou pevnou obuv, vhodnou pro takovéto situace. Všichni byli nazuti v obyčejných gumácích! Nechápu, jak v tomhle můžou lítat po ledu v zasněženém lese. 

Snad půlhodinu nám trvá, než vytáhneme ztuhlé tělo kance o padesát metrů výše. Zchromlý myslivec už poněkolikáté volá mobilem někam, odkud by byli schopni vypravit auto na odvoz trofeje. Stále ale hlásí potíže: není signál, ´ten blb to nebere a už nevím komu volat´. Pak se snad zadaří, a komusi nahlašuje poziční údaje ve formátu: sad vpravo, skály vlevo, lípa U oběšence a pak dolů, furt rovno....

„Jéňa Gučar přijede, má volnýho pikapa na zimácích, tak snad se sem vydrápe!“ hlásí po chvíli, ale to jsme už zase v pohybu, spolu s břichatým táhneme ze všech sil prase vzhůru. Po ledové cestě to nejde, takže volíme trasu přímo do stráně. Jehličí a listí jsou sice také pod sněhem, ale alespoň dávají našim nohám jakžtakž oporu v tom zápase s mrtvolou.

Pauza! Bufet! Oddychujeme, břichatý přivolává chromého, který se, obtěžkán zbraněmi a bolavou rukou šourá za námi. Přikazuje mu vybalit z tlumoku pivo a ohřívač. Nevěřím svým očím, když mi do ruky vtisknou plechovku piva a mezi všemi začne kolovat plastová půllitrovka s rumem. Relaxace uprostřed lesa. Majestátná tišina kraje a bělostná velebnost prostoru jsou ale stejně v prdeli. Nikoliv rázem, ale už delší čas.

Ve stráni, zapříčený nohou o kus pařezu a s mrtvým kancem u nohy lokám pivo a rum. V mžiku se v tomto ždibci světa vytvoří prchavá souhra osudů, nicotné souznění lidí co byli ještě před půlhodinou naprosto neznámými, v myšlenkách a v činech zatoulanými na zcela jiných planetách a v jiných příbězích.

Chromý nás předběhl, pokud se tak, tomu, spíše šplhacímu úkonu dá říct. Už stojí o pár desítek metrů výše, vyhlíží pikapa a Jéňu Gučara v něm.

„ Je to pořád těžký, vyvrhnu ještě srdce a játra, to vám nějaký kilo taky ušetří!“ vyhodnotil situaci nejstarší myslivec, všiml jsem si, že ho několikráte titulovali jako předsedu.

Břicháč sice protestuje, že prý je to už jedno, ale předsedovi se ani tady asi neodporuje. A tak, uprostřed stráně, nejstarší lovec opět noří nůž do těla kance, já a břichatý držíme ztuhlé běhy zvířete od sebe. Srdíčko opouští tělo stejně rychle jako, prý skoro, tříkilová játra.

„Bróža si pro to přijde.“ povídá břichatý a říká mi, že se jmenuje Venca a oboje, zakrvácené srdce i játra klade na pařez, vedle prázdných plechovek od piva. Divné zátiší. Nechápu jak chromému Bróžovi, který právě teď, nahoře na cestě očekává pikapa, vysvětlí, kde má hledat, uprostřed lesa skryté,  odpadky, kančí srdce a játra...

Po pár minutách a mohutných tazích konečně dovláčíme ztuhlé zvíře na cestu, zdá se, že je alespoň trochu sjízdná. Jsme tu skoro všichni, břichatý Venca, předseda beze jména, i dva jezevčíci s širokými reflexními obojky, co vytrvale šmejdí okolo, hledajíc kdejakou pachovou stopu. Jen chromý Bróža chyběl, prý šel naproti Jéňovi Gučarovi, který má přijet s pikapem a na korbu naložit mrtvé prase.

Pauza číslo dva. Postáváme nad divočákem, myslivci odkládají propocené kabátce, věší je nízké větve okolních stromů. Kouří se z nich. Teď nás už nic nežene. Tahle cesta, na které stojíme se zdá dost dobrá na to, aby po ní bez obtíží přijelo auto a pomohlo svézt kořist dolů, do vesnice. Ještě pár slov a snažím se rozloučit. Už párkrát zabrousím pohledem na hodinky a tuším, že se mi celý výlet začíná komplikovat. Jenže se vrací Bróža a volá, že pikap je už na cestě a břichatý Venca dodává, že mě vezmou dolů a tím mi zkrátí cestu. A opravdu, po chvíli se z lesa ozývá hukot motoru a ze zatáčky vyjíždí bílé auto s korbičkou. Nějak divně hrká a nadskakuje, když se blíží na dohled, už tuším proč. Od prvního pohledu i člověku aut neznalému bylo jasné, že tahle kára má už něco za sebou. Rez rozlezlá do všech stran a štěrbin, předek nějak divně naražený.

Jenže pánové mají jinou starost. Vítají se s řidičem Jéňou a už, honem rychle, šup kance na korbu, však jsme se tady zdrželi a máme toho plné kecky, pardon, gumáky. Je čas na horký čaj s rumem, nebo dva panáky ferneta a možná i víc, když už máme ten slavný den.  Získávám drobné privilegium, sedět v nastávající jízdě v kabině vedle řidiče. Myslivci naskakují na korbu, chvíli trvá, než i jezevčíci pochopí, co se od nich čeká. A aby mi nebylo smutno, dostávám na starost zbraň nejstaršího lovce, prý by mu nahoře překážela. Kulobrok je to a je dlouhý a chladný, byť zlomený, stěží se do kabiny vejde. A Jéňa Gučar s umaštěnou kšiltovkou Ferrari na hlavě řadí rychlost, kola hrabou, ale přece jen se rozjíždíme. Po rovince to jde, jenže cesta se zvedá. Nastává problém. Kola se začínají smýkat. Řidič heká a nadává, jakoby tu káru táhl sám. Zastavuje a pootevírá dveře.

„Musíte dolů, pánové, je to moc váhy na prdeli a předek se mi zvedá. To jináč nevyjedeme!“ Myslivci neochotně a neohrabaně slézají z korby. Je mi líto toho starého, nabízím mu místo vedle řidič a v teple, neb topení vozu jede naplno. Pan myslivec odmítá, že prý si to zasloužím, za tu výpomoc.

Auto couvá, chápu řidiče, že ten kopeček chce vzít s rozjezdem. Pak zaburácí motor a vyrážíme vpřed. Míjíme lovce seřazené u cesty, stromy po straně se mihnou a větve keřů s drápnutím zadrnčí po rezavé karoserii.

„Kurvááá...jede to...jede to!“ křičí Jéňa, kšiltovka mu spadla do klína, ve chvilkové euforii kývá horní částí těla tak, jakoby ta kára byla houpačkou na pouti a on ji chtěl tím pohybem potlačit výše. Jenže celé auto se náhle nějak naklání, zadní část nekontrolovatelně klouže po ledovce. Řidič zoufale ručkuje po volantu, jenže z auta jsou rázem couvající sáně. Kloužeme, rychleji a zpět, mimo cestu. Ozývá se rána, auto nadskočí, celé se zvrtne. U žaludku mě zamrazí, neb se zadní kola propadnou z cesty do rokle. Zbraň, kterou držím v klíně, mě praští do hlavy. Ještě se stačím ohlédnout malým okénkem na korbičku a vidím, jak ten divočák, teď už na kost ztuhlý, sjíždí dolů, rozráží bočnici a mizí kdesi pod autem. Jako když na stavbě tatra vysypává písek. Motor vyje v otáčkách, to se ještě řidič snaží o nemožné. Pak vše ztichne a zmrazí v pohybu. Drápeme se ven z vozu, jde to ztěžka, protože je zaparkovaný v nezvyklém úhlu, mně navíc překáží ta zbraň v klíně.

Po cestě přibíhají a kloužou myslivci. Láteří a klejí, jedna sprostota za druhou se ozvěnou vrací z toho zimního lesa, chrámu co nevinné velebnosti už definitivně pozbyl. Seřazují se na okraji cesty a shlížejí dolů. Hrozné zjištění jim posunuje klobouky do týla. Prase, jejich úlovek, za kterým se štvali půlden, není pod vozem! Je bůhvíkde dole pod strání, jen ve sněhu vymačkaná stopa naznačuje, kudy že se to zvíře sunulo.

„Tohle se nemělo stát, tohle ne!“ lamentuje břichatý, div že dechu popadá z toho krátkého sprintu do zledovatělé stráně. „Odtud ho nikdo nedostane, leda navijákem, ale kdo sem po té ledovce pojede...“

Řidič Jéňa, jakoby cítil vinu za nastalou situaci, přidržujíc se postranice, nahlíží do rokle a už by se hrnul ze stráně dolů, aby čuníka Ferdu zachránil, ale ostatní ho zadrželi. Prý hned za roštím je tam skála a mohl by nedobře dopadnout.

A tak tu stojí všichni, co se o tento příběh zasloužili. Na hraně cesty, vedle napůl sesutého auta. Šedivý myslivec co je možná předsedou, zchromlý Bróža co už jednou do rokle spad a nevypadalo to, že by chtěl znova, břichatý Venca i řidič Jéňa který se tak moc snažil a ručkoval po volantu a stejně to bylo na prd. Kolem pobíhají jezevčice Ajda a Amina co mají reflexní obojky, aby je omylem někdo nestřelil, teď ale zmatené z toho, že tu dráždivě páchnoucí kaňour byl… a už zase není.

Stáli tu všichni, mlčky nahlíželi do rokle. Jako když herci shlížejí mezi diváky do hlediště. Zklamaní až tragičtí. Chtěli přírodě vzít tvora z ní vzešlého. Pomýšleli na guláš i na pečeni s knedlíčkem a se zelím, na pár orosených pivek k tomu. Na sešlost kolem stolu a kosti pod ním, na potěšení z úlovku a příběhy, mysliveckou latinou vykládané a s přibývajícími panáky rumu získávající na dramatičnosti.

Dnešek bude už zítra též příběhem, však se smutným koncem. Bez fanfár, jen s hlesnutím břichatého Venci o prdeli a praseti v ní navždy ztraceném.

Stáli tu jako smutní herci na jevišti po skončení představení a čekali na potlesk. Možná by se i uklonili. Jenže stromy nezatleskají a nezatleskají...

Starý myslivec se zvolna otočil a poodešel od ostatních. Stáhl kalhoty a dlouze močil do bílé závěje, zanechávajíc v ní žlutavou rýhu, ze které stoupala pára. S hlavou zakloněnou shlížel na černé siluety stromů na horizontu, jakoby shluklých a všelijak propletených do podivných skulptur, co od jara do podzimu jsou sadem.

„Tak tady maj to vnadiště! Bejvaj tady krásný jabka... a ty kurvy prasata nám je vždycky skliděj!“