Les

Les

Les býval dříve velkou zelenou záplavou stékající po kopcích i rovinách široko daleko. Rostli v něm staletí velikáni a jejich starší příbuzní. Všichni svorně vzpínali větve k nebi, jako by jimi chtěli rozervat slunce a ponechat si každý kousek pro sebe. V létě byly jejich větve živé, rostly do výše i šíře, zdobené zelenými žilnatými lístky. Za zimních měsíců jejich větve spaly a kostěně trčely do prázdna oblohy. Mrazivý vítr na ně snášel blyskotavé vločky složené zdánlivě z nepatrných skleněných střípků, až byly celé zasypány modravým příkrovem.
Dnes je tomu s větvemi nejinak, lesy se však změnily. Nejsou již plny tajemných tmavých houštin z propletených ladných proutků, které svou šedivou bělostí zdobí pečlivě utkané pavučiny. Rostou v nich útlé stromy, mnohdy předurčené ke zkáze dříve, než mohou zmohutnět či zestárnout. Splašený vítr ukradnul hlas meluzíně a sténá jim mezi listy. Kdo v noci zavítá pod lesní koruny, možná ten žalostný sten zaslechne.
Ale stejně jako před lety, tak i dnes proplétají silné kořeny svá hadovitá těla vlahou půdou. Půdou, která vždy po dešti voní životem. Plazí se jí a objímají pohřbené kosti umrlých zvířat, aby vypily poslední zbytky vláhy z jejich tlejících těl.
A když přijde zima, usne strom vedle stromu, usnou kořeny i půda. Jen listy zaspí snem smrti a pouze jehličí zůstane bdít, aby dýchalo do zasněženého světa.