Luna

Dívala se na mě. Bylo pozdní nebe. Měla jedno oko. A byla pěkná. Kráčel jsem vyšlapanou cestou a ona po mém boku. Zpívala a přesto mlčela. Ticho a zpěv. Básnická ozvěna provoněla okolí, až stromům přeběhl vzrušením mráz po listech. Líbila se mi. Plaval jsem nocí, topil se v ní a chtěl jsem hlouběji a hloubš. Opakoval jsem její slova a opájel se jejím bledým světlem.

Byla se mnou. Každý večer jsem sedával u svého okna, kterým profukovala s šepotem blížící se noc, a čekal, kdy na mě mrkne a pozve mě opět ven. A já vždycky šel. A dneska taky. Párkrát se zahalila do temného hávu, ale to snad proto, aby se z ní vzápětí mohl stát motýl, který rozprostírá svá bělostná křídla po celé noční obloze a hvězdami zdobí jejich okraje.

Dnes nebyla noční můrou, dnes byla motýlem a plula se mnou okolím. Nemůže ji nahradit chuť červeného vína, nemůže ji nahradit hořkosladká upřímnost Oscara Wilda. Je jedinečná. Je jediná. A je má.

Luna.