Lovy beze zbraní

Je to sedm let, sedm dlouhých let co jsi mě nepohladil.

A já teď stoupám v těchto pochmurných dušičkových dnech na půdu a mířím ke staré lepenkové krabici, ke všemu co mi po tobě zbylo. Tady s tebou bývám sama, říkám ti jak mi stále scházíš a jak na tebe myslím. Sedám si na trám, zavrtávám se do  flanelové košile a vytahuji zažloutlý list papíru. Písmenka přede mnou vyskakují a já se začítávám do tvých příběhů a chlad mi začíná být cizí.

Táto zase hřeješ a hladíš...

Netřesk je rostlinka, malá skalnička s tuhými listy-snad ji znáte všichni. Chodili jsme kdysi po pálavských vrších a přítel ji ze žertu utrhnul. Ač je to, pokud vím, zakázáno, a vhodil ho do kapuce mé staré prošívané bundy.
Pak jsem na skalničku léta zapoměl-visela v bundě ve skříni chaty, až do chvíle, kdy jsem chtěl tu špinavou sešlost spálit.
Z kapuce vypadla rostlinka-žlutá, seschlá, mrtvá.
Nevím, co mi to napadlo, ale ten starý mrtvý netřesk jsem zasadil do své zanedbané skalky a zalil ho.
Více jsem se o něj nestaral.
A představte si, on se znovu zazelenal a vstal z mrtvých, dodnes mi kvete. A je ho plno. Ale rozrůstal se pomalu.
Neštěstí zatím nechodilo po horách, ale po lidech. I já jsem byl dlouhou dobu nemocný, zemřel mi tatínek a kamarádi se z velké části rozešli.
Oživlý netřesk mě posiloval na této knížce. Psal jsem ji pomalu. Ale všechno v ní jsem zažil.
Berte ji prosím, jako hrst do větru rozhozeného podzimního listí. Někdo na ně šlápne, někdo si list zvedne. A někdo se z něj třeba potěší.
A žijte pomalu! Rozkvetete jako netřesk.

Jaroslav Müller