Lovy beze zbraní

Noci se prodlužovaly a rána nás probouzela chladem. Svítání byla břitká jako dýka a praskala nám pod nohama krystaly zmrazků s ledovými skořápkami. Čápi už dávno odletěli a mělčiny horských potoků se v záři vycházejícího slunce změnily v trdliště pstružích těl, z nichž se řinuly mezi kameny dva růžové proudy jiker.
Na stráni kvetl vřes a na rozpadlých kořenech pařezů jsme našli trsy mrazem spálených václavek.
Brusinky dozrávaly a pupavy svítily v travách jako malá stříbrná slunce.
Vzduch byl jako benátské zrcadlo – čistý a čirý, odrážející pravdivé podoby těch, kteří se zastavili a našli si chvíli do něj pohlédnout. Husí klíny křižovaly jako nebeské flotily oblohu, na níž nebylo mráčku.
Dubina zněla ťukotem padajících žaludů, za nimiž v předjitřní hodině přitáhla tlupa černé zvěře, aby zásobila svá těla na cestu do dlouhé zimy.
Trnka modravě zhořkla.
Kam se ztratil kukaččin hlas a s ním veškeré kadence ptačích písní? Podzim mlčí a život lesa si s tebou hraje na slepou bábu – chyť si mě člověče – chyť! Schovám se ti v mlhách, ploužících se údolími jako šedivé houně, zalezu do dutin hor, plnících se zásobami, s posledním mávnutím křídla chladem ospalého motýla ti zmizím v hustém mlází. Hledej si mě tam!
Jen volání jelenů ti ještě zní v uších áááúúúú, áááúúúúah!
Vy třpytivá jitra a chladem se tetelící noci, volající křikem touhy parohatých králů! Kam jste se poděly? Pod nohama šustí schnoucí tráva a list, klikatící se v zlatém pádu, má svoje tajemství. Ozvěna vyzývavých ryků však dosud zní v srdci.
Veškeré ptačí mládí se naučilo létat a kde je mu teď konec ? Jen sojka zavřískne, když se shýbneš pro prasklý pohárek bukvice.
Je takový čas – tam, kde jsme do té chvíle chodili pospolu, toulá se – a nevím proč – každý raději sám.
Soví oko žhne z temnoty rozpadajících se krovů starých stodol a noční netopýří let kličkuje do uplývání.
Hladiny rybníků potemněly a křik racků se ztratil v jejich hlubinách.
Hráze, ještě před několika týdny hořící bujením květů a stvolů mlčí.
Po povadlém listí lopuchu krápne déšť. Shýbneš se a okouzlene hledíš do posledních květních lístků – to heřmánek a kopřivěnka ještě vydaly květ.
Za lagunkou přes kterou přeletí třepotavým letem ledňáček, suší rybáři své sítě – jak dlouho ještě bude trvat, než vstoupí s nevodem do vod?
Mlčky, jeden po druhém se scházíme kolem stolu své chaty. Každý přiložíme suchou větvičku na oheň a dlouho hledíme do tance plamenů. S večerem vyjdeme na mýtinu před chatu a pohlédneme k nebi. Husí křik se mísí s blikáním čistých hvězd.
A pak se vrátíme, prohrábneme oheň, který rázem vyskočí a zasvítí nám ve tvářích a první z nás promluví – tiše, tak tiše, aby nerušil čistý van podzimu, který nám táhne srdcem…