Lovy beze zbraní

To bylo kdysi dávno, kdy se už léta vysílala Lovy beze zbraní, kdy žil ještě jejich moderátor Zbyněk Průša a moje dcerka Klárka měla asi šest let. Tehdy se, počátkem listopadu, kdy už venku mrzlo, ale sníh ještě nepadal, událo poučení o ledabylé a nepromyšlené práci, o tom, že člověk má dvakrát měřit a potom řezat, a o nutnosti kydání humusu. Zbyněk, tlusťoučký tehdy jako já dnes, měl k smrti, stejně jako já, rád houby, smažené, v octě, v omáčce – jakékoliv.
Jenže houby už nerostly, nebo jsme si to aspoň mysleli, v lese i na polích řezal svou pilkou do uší mráz a nám se stýskalo po smaženici.
Až jednou zadrnčí u dveří našeho paneláku zvonek, za dveřmi bytu Zbyněk s papírovým sáčkem: ,, Jardo,mám žampionový substrát, který je třeba doplnit jen zeminou a koňskou mrvou. Pak můžeme pěstovat žampiony v celých bedýnkách v teple, pod vanou, v našich panelákových sklepech! Stačí bedničky od rajčat a jdeme na to!“
Vydechli jsme oba i dcerkou nadšením, pak se ale holka zeptala poněkud zaraženě? ,,Ale kde seženeme koňské hovínko?“
Moje žena, stojící mezi dveřmi kuchyně, se při této větě otřásla a rychle zavřela.
Tehdy byla doba, kdy se ještě tolik nespěchalo a místy bylo vidět nějakého koně s povozem, který se motal i na hlavní třídě mezi auty, tramvajemi a autobusy.
,,Seženu! “ zaburácel nadšením svého překrásného rozhlasového hlasu Zbyněk a odfrčel.
Uběhlo několik dní.
Je odpoledne, pichlavé slunko, mrazem zčervenalý Zbyněk mezi dveřmi. ,,Mám mrvu,celou řadu čerstvých kobylinců!Musíme hned pro ně! Pod hulváckým kopcem, přímo ve středu křižovatky, pustil tyto koblihy jeden valach! Viděl jsem to z tramvaje!“
Auto jsem tehdy ještě neměl, tak honem do sklepa pro ruční káru, lopatku a několik kbelíků. Směr – hulvácký kopec!
Tlačím dvoukolový vozík s proviantem snad více než tři kilometry. Zbyněk kluše vedle mne, mráz přituhuje, ale nám je teplo až horko, kolem jezdí auta a řinčí tramvaje. Stojíme naráz uprostřed křižovatky, motoristé nám klnou, ale my blahem vzdycháme. Koblížky jako malované, a kolik, jen je sázet na obrovský žampionový dort! Skláníme se s lopatkou a smetáčkem k nim. Ale ouha! Už nejsou teplé ani voňavé, mráz z nich udělal końské brikety, navíc přimrzlé k vozovce.
,, Nevadí!“ hýká nadšením Zbyněk, ,, odtrhneme ty velikánské pralinečky od země lopatkou a dáme je do kýblů.“
Řidiči, mezi kterými se motáme jako mravenci, zuří neboť nastává polední špička. Proplétáme se mezi vozidly a sbíráme, sbíráme hnědé uhlí a brikety zhmotněné touhy.
,, A teď konečně domů, aby nás tu někdo nenahlásil a neobjevil se policajt. Vyšlapujeme hrdě, se vztyčenými hlavami, opět ty tři kilometry k domovu.
Klárka září, žena klne, kde koňské koblihy roztávají v předsíni.
,, Uvidíš ty žampiony! Počkej“ těším ji.
,, Byl jsi vždycky blázen a zůstane ti to až do stáří!“ práskne dveřmi do obýváku a mizí za nimi. Ani netušila jakou měla tehdy pravdu.
A pak teprve začíná ten mumraj a zmatek.
Běhám s koňskou mrvou do sklepa, celý jsem ho rozházel a vynesl odtud už před týdnem všechno haraburdí, abych tam připravil bedničky s hlínou, černou, kyprou, běhám do sklepa ze čtvrtého patra a tahám tam kbelíky se zmrzlým hnojem.
Klárka utíká dolů za mnou, oči jí svítí činorodostí, a mezitím, co pendluji z poschodí do poschodí, míchá v teple sklepa svýma malýma ručkama hnojové brikety do hlíny v bedničkách.
,, Však ony v té hlíně roztají, víš, taťko!“ vysvětluje mi, zatím co si otírám potem zbrocené čelo.
Vidina žampionů je už zapomenuta, spíše mne děsí vidina naštvané manželky.
Letím s posledním kbelíkem po schodech dolů. Za laťkovými dveřmi malého sklepa, spoře osvětleného žárovkou, Klárka celá ušmudlaná od hnoje a hlíny chystá žírnou půdu pro umělé pěstování žampiónů doma, jak zní nápis na balíčku s bílými granulemi.
,,Vše je připraveno taťko,zasévejme,“ říká a vpravuje do hlíny poslední kupky už už ro ztálého hnoje.
Stojím unaveně opřen o dveře.
,, Zasypat lehkou vrstvou hlíny!“ vydechnu z posledních sil.
Klárka rozesypává žampionový substrát do povrchu hnojené půdy v bedýnkách a zahrnuje ho rukou. A já, už zcela vyčerpaný, zvedám bedničky a kladu je dle předpisu jednu na druhou.
Vše je hotovo, vypínám žárovku, zamykám sklep a klopýtáme po schodech domů s pocitem dobře vykonané práce a strachu, co nás čeká za dveřmi bytu, kde pobíhá žena s jakousi sprejovou vůní levandulí a tropů.
Dostal jsem od ní svoje. Ale budu mít žampiony. Domácí!
Pak nastane čekání, čekání, kdy se venku den ze dne čerti honí, ale dole v teplíčku by pravidelně rosený substrát měl vydat plody.
Zatím nevydal nic. Po týdnech jsme našli v jedné z bedniček jakousi špendlíkovou hlavičku, která údajně měla být houbou.
Před vánocemi tahám bedýnky i se substrátem a házím je do kontejneru.
Spěchal jsem nadšeně, uštval jsem si chřipku a teď jako výsledek kydám hnůj a sousedé z oken na mě pohlížejí jako na blázna.
Žena měla pravdu, škodolibě se na mě dívá a směje se, vedle ní Klárčina tvářička, přilepená na sklo, plná zklamání.
Odpoledne potkám Zbyňka, kterého jsem dlouhou dobu neviděl.
,, Tak co jsi sklidil,“ ptám se přítele
Ten si ohrne límec před poryvem větru, odplivne si a řekne jediné slovo:

,,Hovno!
A tím to všechno skončilo.