Houbařské sny

Tenkrát se mi o nich zdálo celé noci. O houbách. Že to bylo celé noci - to byl asi jen můj pocit, ale jistě ty sny přicházely vždy k ránu. Vědci dokazují, že vlastní sen je projev rozvíjející se činnosti mozku pár sekund před vlastním probuzením. Nebudu s nimi polemizovat, s těmi vědci. Já měl pocit, že to bylo celou noc.  Tehdy jsem byl s manželkou na první společné dovolené v Beskydech, v Bílé. Léto bylo ten rok studené a mokré. V našem kraji houby nerostly pro chladné noci a můj sen, jak si v Beskydech zahoubařím, jsem opatrně korigoval směrem k menšímu zklamání.

Dovolená byla vlastně posezonní, zlevněná: mladé manželství zřídka oplývá penězi. Jeli jsme nočním vlakem, v obyčejné druhé třídě, dokonce té nejobyčejnější, v létě se samozřejmě vlaky nevytápějí, venku za okny nejvýš osm stupňů, jediná malá výhoda nočního vlaku je málo cestujících a tak pro každého volné dvojsedadlo, prostě - nebyla to skromnost, která nás nutila, abychom byli co nejmenší... Snažil jsem se tu atmosféru nacpat do jediné věty, dostatečně bezútěšné. Do Bílé nás dotáhla dýchavičná lokomotiva, vystupovali jsme do drobného deště, nad údolím v nevelké výšce cancoury vlhkých mraků, po silnici potůčky vody, na nichž bylo jasně vidět, že tu netekou první den. Do hotelu naštěstí snad nejvýš dvě stě metrů. Zhruba jsme vybalili a do oběda jsme doháněli noční spánkové ztráty. Po obědě krátká procházka, ale déšť nás brzy zahnal zpět, do hotelu, kde sice nebylo veseleji, než venku, ale bylo tam alespoň TEPLO. Polehávali jsme až do večeře a po večeři neuvěřitelnou rychlostí opět do postele. Byl to prostě den blbec. Při večeři jsem se - opatrně - zeptal člověka v zeleném, kterého jsem považoval za hajného (pak se ukázalo, že jsem se výjimečně nemýlil), jak to vypadá s houbami. Podíval se na mne s despektem, že jsem si připadal jak kretén a povídá: U VÁS v takovém sajrajtu rostou? Posekáno, vymláceno. Nebylo dál o čem mluvit... a pak tedy koupel a postel.  

Ráno bylo opět pod mrakem, ale přestalo pršet, procházkou po silnici pod Kyčeru a zpět, po obědě se dokonce i oteplilo, pěšmo a kolektivně (jak to bylo tehdy zvykem) do Starých Hamrů za Petrem Bezručem, nebo Maryčkou Magdonovou,  nebo za kým. V pondělí ráno jsem se probudil v půl páté a to už vykukovalo slunce za protější strání a osvětlovalo hřeben za hotelem se zdvihající příslibem zlepšeného počasí. Slib byl dodržen, ale to bylo jasné až později. Nechal jsem Jarku spát, hodil na sebe potichu něco oblečení a hurá za hotel a do stráně. Námahu stoupání jsem necítil - vždyť mi bylo šestadvacet! Za pár minut jsem se koukal na hotel průsekem z asi dvěstěmetrové výše. Byl maličký a neodolatelně srandovní. Obrátil jsem se k němu zády a uviděl Ho: suchohřiba hnědého, ale mně připadal jako zlatý. Ošmejdil jsem okolí, ale byl jediný. Potěšen z nálezu a zklamán jeho osamělostí sestupuji ze stráně. Tady si někdo udělal obrázek ze šišek, nebo co to je? Skloním se a naráz vyjekl samým potěšením: obrázek si udělala sama příroda ze dvanácti maličkých bratříčků toho, jehož už jsem držel v hrsti! Opět šacuji okolí, ale zase už nic. Nevadí, povídám si pod neexistující fousy, vždyť včera nerostlo nic. Bude lépe!

A bylo. Seběhl jsem dolů, v pokojíku ještě půlnoc, seřízl jsem hříbečkům nožky do rovna a podle velikosti nastavil na kraj stolu, aby je Jarka po probuzení ihned uviděla. Natáhl jsem se na rozestlanou postel a zavřel oči. Probudila mne slova: Jé, ty jsou krásné! Odpoledne jsme opět kolektivně vyrazili na Bumbálku, večer seznamovací program. Spát později, proto ráno nastalo až před snídaní a z časného výletu sešlo. Polodenní výlet na Lysou horu (výstup pěšky), pozdní oběd, bolavé nohy. Ne ale tolik, aby je zvědavost nepřinutila podívat se do stráně, jak se vyvíjí situace v mykologickém subsystému. Žena se mnou, nohy-nenohy a hudrovala: Ježíš, to je ale kopec, to ještě půjdeme výš? pojď se vrátit, vždyť vidíš, že nic neroste! a podobně. Musíme výš, ještě kousek; sem prostě slunce svítí až moc pozdě, protější hřeben je dost vysoký. Šli jsme tedy s Jarčinou nevolí ještě kousek výš i když za cenu, že jsem musel uříznout klacek, hůl, která jí pomáhala stoupat.

Pár metrů a pak to začalo: tu jeden, tu tři, pak celá skupina, Jarka zahodila hůl, běhala po lese jak utržený vagon po nádraží, nosila mi houbičky a já čistil a čistil a čistil... Tak jsme našli i místo - asi deset čtverečních metrů - na němž jsme jich sebrali skoro sto. Ke cti přišla taška, kterou jsem pro jistotu, z obavy před výsměchem, tajil, i sáčky, kterými mne vyzbrojil (rovněž potajmu) můj - jak vidno oprávněný - optimismus. Pak se vytasila s taškou a sáčkem Jarka - také je měla schované - z podobných důvodů jako já. I ty byly za chvíli plné a tak šel dolů svetr, zavázat rukávy. I ten jsme naplnili a s lítostí, kolik hub tam musíme nechat, jsme šli dolů s několika stovkami hub, z nichž ani jedna nebyla větší, než palec. Skoro samé suchohřiby, sem tam pravý borováček. Tak to pokračovalo skoro každý den po celou dovolenou. Na procházkách, na výletech, kdy jsme chodili za "štrůdlem" tři čtyři metry mimo cestu a vždy jsme přišli do hotelu s kořistí.

Po pár dnech nastal úkaz, kterým jsem povídku uvedl: zdálo se mi, že stoupám strání a že na mne zpod jehličí vykukují desítky hříbečků. Ten sen provázel mé noci ještě dlouho potom, když jsme se vrátili z dovolené, dokonce mne občas navštívil i po několika letech. Musím ale říci, že ani po těch mnoha a mnoha reprizách mi nebyl protivný...