Legenda ze zámku

Anotace: Můj první příspěvek sem :) Jedna malá záhada...

Hned v úvodu musím poznamenat, že mám ráda koně a historii. Jsou to na první pohled snad neslučitelné věci, ale jsem docela vynalézavá a tak jsem tyto dvě dokázala skloubit dohromady.

Nejezdila jsem moc dlouho a podařilo se mi přemluvit rodiče ke koupi koně. Dostala jsem ho myslím k narozeninám a jak to tak bývá, byl to ten nejkrásnější dárek. Každopádně se rodiče opravdu vyznamenali, protože mi koupili téměř vysněného koně. Moje kobylka, papírová huculka, byla drobná, ale taky dost silná a dobře vycvičená. Tím nechci tvrdit, že mě poslouchala, ale uměla všechno, co jsem jako začátečník potřebovala. Dost mě naučila a to i svou tvrdohlavostí, to ale není důležité. Chtěla jsem jen zdůraznit, jak jsem spojila mé dva zájmy. Doslova po nocích jsem pročítala knihy, kroniky a dobové zápisy z okolních vesnic a sbírala informace o šlechtických sídlech v okolí. Po škole jsem potom s mým miláčkem navštěvovala jednotlivá místa, pokud k nim byl volný přístup. Když ne, pod plotem je vždycky místa dost.

Zrovna to květnové odpoledne, které se stalo zlomovým, jsem se vydala prozkoumat tzv. Ropický zámeček. Není to k němu daleko a tak jsem mohla strávit víc času kreslením a dokumentováním budovy i okolí. První zmínky o zámečku se datují na začátek 14. století. Následně až do roku 1945 o něj bylo vzorně pečováno. Po znárodnění se stal sídlem JZD. Je to opravdu nehodný konec budovy, která někomu sloužila po tak dlouhou dobu. Co se ale dá čekat?

Nicméně jsem tedy dojela k zámečku. Udělala jsem to co obvykle, objela celou stavbu dokola. Do pravého úhlu stočená budova už opravdu vykazovala známky vysokého poškození. Možná už to byla předzvěst úplného rozkladu. Tu a tam z nějaké probořené zdi rostl mladý stromek, nebo keř. Rozpadlou střechou do zámečku nejen svítilo slunce, ale v časech méně příznivých pršelo, nebo dokonce i sněžilo.

Na planině před vchodem, kdysi určitě velkolepým, jsem zastavila a seskočila z kobylky. Nechala jsem ji pást a vytáhla si své „čmárací“ papíry. Načrtla jsem si budovu a popsala své dojmy. Obešla jsem ji dokola a pečlivě jsem si vše dokumentovala. Taky jsem si občas nějakou tu zajímavost vyfotila. Chystala jsem se vstoupit dovnitř. Jako pokaždé, když jsem vstupovala do něčeho tak starého a k tomu ještě tak majestátného, jsem cítila mrazení v zádech. Klidu mi nepřidaly ani ztrouchnivělé dřevěné vstupní dveře. Přistoupila jsem k nim a stiskla kliku. Studený ohmataný kov mě pálil v ruce. Bylo zamčeno. Kousek jsem poodešla, jako bych něco změnila tím, že se podívám z dálky. Už jsem chtěla odejít, když se za rohem vynořila stařičká žena. Ač vypadala křehce a opírala se o tmavou, dřevěnou, hezky ořezávanou hůlku nesla se jemně a hrdě směrem ke mně. Nevypadala, že by se jí zrovna líbilo, že se tu potloukám, ale nezdálo se mi ani, že by mě nejradši vyhodila.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se mě tichým hlasem.

Co jsem jí měla odpovědět? „Ani ne, už jdu.“

„Cos tu vlastně hledala?“

Měla jsem jí to všechno vyklopit? „Víte, mám taková místa ráda. Hledala jsem o tomhle zámečku informace a chtěla jsem si to tu prohlédnout. Muselo to tu být opravdu moc krásné. Škoda, že to neuvidí moje děti. Je to nádherné, kouzelné, já nevím, prostě se mi to tady líbí. A omlouvám se, už půjdu.“

Na tváři se jí objevil jemný úsměv. „Proč si myslíš, že to neuvidí tvoje děti?“

Nechtěla jsem ji nějak urazit, ale lhát jsem jí taky nechtěla. „Podívejte se, chátrá to, rozpadá se to před očima, je jen otázkou času, kdy se to zřítí.“ Otočila jsem se, že už půjdu.

„Nechtěla ses podívat dovnitř?“

„To chtěla, ale-“

Žena pomalu došla ke dveřím a stiskla kliku. Se zaskřípáním se otevřely. Usmála jsem se a vešla za ní dovnitř.

Pomalu mě vedla celým interiérem, náhle smutná, asi taky nechtěla vidět rozpadající se zámeček. Pak mi začala vyprávět. Její rodina tu už dlouhou dobu sloužila. Několik století. Tato výsada se dědila z rodičů na děti a ty toto řemeslo předávaly dál. Ona byla poslední z jejich rodu. Vyprávěla mi i příhody, které jí rodiče a prarodiče pověděli. Úplně jsem se ponořila do jejího vyprávění a náhle se celý zámeček rozjasnil. Představovala jsem si šlechtice, jak obědvají v jídelně, děti, které běhají po chodbách, psy, kteří věrně střežili své pány. A venku udržovaný trávník a dlážděná cesta, po které přijíždí kočár.

„Tak co? Půjdeš ven, nebo se tu chceš nastěhovat?“ zeptala se mě žena a probudila mě z transu.

Usmála jsem se: „Jasně, už jdu.“ A naposledy jsem se rozhlédla po vstupní hale a vyšla ven. „FREDYYY!“

„Ty tu máš psa?“ zeptala se mě.

„Ne, mám tu kobylku,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Tak kobylku? A asi jsi neslyšela legendu o barončině hřebci?“ Zakroutila jsem hlavou na její otázku. „Baronka, někdy v šestnáctém století měla koně. Byl to velký černý hřebec. Krásný, celkem mohutný a měl na čele takovou podivnou bílou skvrnu. No a když baronka tragicky umřela, zastřelili ho a pohřbili vedle ní. Ale jeho duch hlídá hrob své paní. Když tady pojede klisna, předá jí poselství o baronce a do jedenácti měsíců se jí narodí hříbě, které bude vypadat stejně jako on.

Usmála jsem se. „Víte, co? Nechcete mi tu hvězdičku načrtnout?“

„Nevěříš mi, že? Ale sama se přesvědčíš? Ukaž papír,“ vzala tužku a hezky načrtla zvláštní tvar. Aby tohle měl nějaký kůň na čele, to jsem ještě neviděla.

Ten den jsem se rozloučila se starou paní. Pak už jsem ji nikdy nepotkala a ani jsem se nikde nedozvěděla, že by tam ještě byla. Vlastně jsem časem ani nevěděla, jestli se mi to tehdy nezdálo.

Na příhodu se starou paní jsem brzo zapomněla. Asi za půl roku jsem si začala všímat, že mi kobylka nějak ztloustla. Začala být mnohem náladovější a žrala třikrát víc. Radši jsem zavolala veterináře.

Vyrazil mi dech: „Slečinko, tak to vypadá, že budeš mít druhého koně.“

„Jak jako druhého koně?“ vytřeštila jsem oči.

„No jak jako druhého koně, ty to asi budeš vědět, ne? Asi se nějaký koník hodně snažil.“

„To nechápu,“ nelezlo mi to do hlavy.

„Tak prostě je březí, můžu se na to podívat a řeknu ti, jak to je staré a za jak dlouho se to narodí…“ Souhlasila jsem.

Termín narození hříběte je březen, nebo duben.

Začala jsem pátrat po případné přítomnosti jakéhokoli hřebce v okolí v období května. Našlo se jich několik: malý světlý pony, strakatý irský cob, štíhlý bílý český teplokrevník a taky pár huculských hřebců.

I když bylo nepravděpodobné, že by se Fredy setkala s kterýmkoli z nich, bylo to jediné možné vysvětlení. Nic se pro mě nezměnilo, ani když se v dubnu narodila černá kobylka. Sama jsem si tvrdila, že určitě se nějaké vysvětlení ještě najde.

Kobylka rostla a sílila a vyrostl z ní velký mohutný kůň. Něco přes dvacet centimetrů převyšuje svou mamču. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, nenašla jsem jediného koně, po kterém by mohla být takhle stavěná. Navíc na čele se jí skvěla opravdu zvláštní skvrna.

Po všech mých výpočtech a spekulacích jsem se vrátila k vyšetřování v nejnepravděpodobnějším místě, kde by mohl být původ mé kobylky. Okolo zámečku. Ptala jsem se v sousedních domech, ale nikdo tady nikdy neviděl žádného černého koně. Jestli tady někdy nějaký projížděl, měl vždy obyčejnější barvy. A po staré paní, která mě tenkrát provázela, se slehla zem.

Po několika týdnech pátrání jsem se jen dozvěděla, že jistá hraběnka měla velkého černého koně. Jenže to bylo před čtyřmi sty lety. Jak to vlastně souvisí s mými kobylkami? Jen ještě musím podotknout, že nakonec jsem moji novou černou lásku pojmenovala Legenda.