Ferda

Lajdák. Jsem prostě - lajdák. Zase jsem letos nepostříkal včas stromy, co víc: já je nepostříkal vůbec... a tak mám na jabloních, švestkách a slívách - zkroucené listy s tisícovkami mšic a k nim proudícího nekonečného mnohočetného průvodu mravenců. Teď už je na stříkání pozdě, protože pod stromy jsou již zvolna zrající jahody a - no, prostě: musel jsem něco obětovat. Časem jsem zjistil, že do stromů létají ptáci a něco z listů obírají, dokonce mne napadlo i co sbírají a okamžitě jsem je začal mít prudce rád. Bylo jich pěkné hejno, občas přiletěli tři, čtyři, ale v určitou dobu - snad v době ptačího oběda, nebo kdy byly ty mšice nejsladší, jich přiletělo i dvacet, nebo třicet a vydrželi ve stromě zobat a štěbetat i půl hodiny.

Malý ptáček, menší vrabce, šedohnědého peří s bílou a černou ozdobou na křídlech, maličkou bílou náprsenkou, černou hlavičku s jemným žlutohnědým zobáčkem. Já jsem si je - pro sebe - nazval černohlávky. Vím, že taková nějaká sýkorka skutečně existuje a tento ptáček vyhovoval mým představám o ní. Je-li to ovšem právě tento pták... čert ví (nebo ornitolog, jasně...).

Švestky a jabloně mám na zahradě, stejně jako chatu. Chata má verandu, kde občas sedáme při kávě, nebo opečeném kabanosu, někdy i jen tak. Protože tam občas protahoval průvan a znepříjemňoval nám to sezení, zasklil jsem jednu stranu verandy a je klid. Pro mne. Pro někoho ale to byl kámen úrazu, nebo řekněme sklo úrazu. Jednou jdu k chatě, ani už dnes nevím pro co to bylo, ale ono je to jedno; nad hlavou se mi přehnalo hejno, snad pět těch sběračů mšic za velkého křiku. Nikde jsem neviděl ani brk z dravce a tak jsem si pomyslil, že prostě jen tak, z bujnosti, dovádějí. Hejno mi tedy přeletělo nad hlavou a proletělo verandou, proletělo, ale ne celé. Ozvala se rána jak kladívkem do ponku a mně proletělo hlavou: tohle ten pták normálně nepřežije. Hop na verandu a už vidím, že jsem se nemýlil: černohlávek (no jo, to nebyl, dnes už vím, že se jmenuje uhelníček, ale to zas od toho černohlávka není tak daleko) visel za křidélka mezi šprinclíky laťkové židle a nekoukal vůbec chytře. Zobáček otevřený a že dýchá se dalo spíše jen tušit. Létat se mu evidentně v tu chvíli nechtělo ani za mák.

S nekonečnou opatrností jsem ho vzal do ruky - ač otřesen se chtěl se mnou prát - do zobáčku jsem mu lehce nakapal pár krůpějí vody, pofoukal jsem mu peříčka a posadil na zábradlí verandy. Nadrobil jsem mu i kousek sušenky, ale tou opovrhnul. Nevěděl asi, že je dobrá, máslová, z DELI. Moje Jarka se smála: kdyžs' naboural s autem, tak ses taky nesháněl v prvé řadě po chlebu se sádlem a tos na tom byl líp, než on. Přesto jsem mu chtěl drobečky ze sušenky přistrčit, ale dokázal jsem jen to, že poodlétl na nejbližší větev meruňky - už bez meruněk, jediného stromu bez mšic. To už jsem věděl, že se zotavuje.

Poletoval chvilku z větve na větev a byl už zjevně chlapík. Bylo mi ale divné, proč neodletí, když z nedalekého dubu na něj volal aspoň tucet ptačích hrdel. Náhodou jsem zvednul oči a hle: na nejvyšším vodiči vysokého napětí seděla Klárka. Kdože je Klárka? No - sousedova dcerka to není, neumím si představit, jak by se tam dostala a jak by se tam udržela. Nene, byla to poštolka hnízdící na stožáru vysokého napětí, jejíž zásluhou nevíme, jak vypadá myš. Bohužel tu zřejmě vychytala i hranostaje, kteří měli svoje doupátka na naší zahradě a jejichž reje a hry jsme s oblibou pozorovali. Ferdovi (už to byl Ferda) patřil můj obdiv: ani po takovém otřesu neztratil svůj instinkt, opatrnost a ostražitost.

Šel jsem zase po své práci a jen mimoděk jsem zaregistroval, že Klárka kamsi zmizela a z dubu se ozývá vzrušené štěbetání. Když mne ráno probudil ptačí zpěv namlouval jsem si, že mi to černohlávkové (jestli to tedy byli oni) přišli zpěvem poděkovat za Ferdu. Ale co... Byl by se z toho asi dostal sám, ale když já jsem se tak těšil tomu, že jsem si zahrál na ptačího záchranáře...