lovy beze zbraní

 

Na pánvi vonělo jídlo. Seděli jsme kolem ohníčku, do kterého přiložil Vlastík hrst suchých větviček. Kamery už byly uloženy. Heřman navíjel film do fotoaparátu, František hleděl zadumán do plamínků, jako by v nich hledal všechny záběry, které jsme dnes od prvního rozbřesku slunce do jeho západu natočili.

Květnoví chrousti létali kolem lampy, stojících na zápraží, bušili krovkami do trojúhelníkových oken Hraničního zámečku, pod nimiž voněly fialové fontány rozkvetlých bezů.

Staccato ptačího koncertu v hadích větvích borovic ustoupilo klikatinám netopýřích letů, které nám kmitaly nad hlavou.

Zhasli jsme lampu.

Ohníček u našich nohou se rozhořel a praskal.

Staré zámečky za našimi zády nám svou opuštěností hovořily o tom, co bylo:o hlučných loveckých halali a růžových krinolínách dam, držících v bílé rukavičce trojici chrtů, šuměly nám vínem tohoto kraje, blikaly svícemi, jejichž světlo běhalo po štukách novostí zářících zdí a empirových sousoší, zněly starými melodiemi lesních rohů, v jejich kamenných chodbách se rozléhaly kroky hraběcích lovčích, snášejících do sklepů svoji kořist. Hovořily k nám zarostlými chodníčky, prastarým hlohem pod svými balkóny i hrdličkou, která se v bezovém keři schoulila do tepla svého hnízda a propadla tichu, plnému očekávání života, který se pod ní brzo probudí.

Lednické rybníky usínaly.

Zvedl jsem se od ohně a sešel úzkou pěšinkou k jejich rákosinám.

Hladina Hlohovce i Hraničního se prohýbala pod chuchvalci mraků, které v ní ztrácely svou podobu hustého kouře a topily se v noci, na písčitém protějším břehu se pohybovala bílá skvrna – čáp na svém večerním lovu žab, jejichž zpěvavé fortissimo se neslo spolu s bukačím voláním nad vodami. Volavky v zátočinách břehů strnuly v postoji uschlých pahýlů, natahujících z vody k obloze svůj protáhlý dráp, kdesi daleko zakejhala divoká husa, křikla lyska, mraky neodvratně padly do vod, plných vůně žabího vlasu, orobince a ryb.

Dlouho jsem tam stál a naslouchal zvukům, které se ke mně blížily jako tajemné vibrování ze všech stran, dlouho jsem hleděl do olejových vod, ve kterých sebou pleskla ryba, dlouho jsem hleděl na vycházející měsíc, na první hvězdu, na tísící.

A pak se mi ozval.

Zprvu zapískání, několikrát za sebou, pak krátká a jakoby utržená nitka zpěvu, která se ve chvíli spletla ve stříbrný provázek, prohnula se jako proutek, a zaklokotala krátkými a výraznými údery paliček, aby se znovu utišila a pak rozezněla naplno.

Zpíval mi slavík. Slavík jižní Moravy.

To už byla hluboká noc, dlouho po půlnoci, když už ztichly žáby, ztichly vody, utichl vánek v listoví křovin a stromů – zůstal jen slavík a jeho výrazný zpěv, který padal jako zurčivý potůček do tmy a jemuž jsem u vytržení naslouchal. Plížil jsem se k němu korýtkem potoka, z něhož pili přes den stehlíci a ťuhýk, plížil jsem se k němu kopřivami a vývraty, ulétal mi z jednoho keře na druhý, jako by mne vábil, jehož hlas zněl jako bludička v temnotách, klopýtal jsem s lokty opřenými přes vývraty a kořeny, stále za ním, za stříbrným trianglem jeho stále nových a znovu objevovaných kantilén.

Pak se přede mnou otevřela louka, čistá a zalitá měsíčním světlem.

Uprostřed louky rostla krušina.

A v jejích listech, ukryt někde hluboko, zpíval můj slavík.

Přes měsíc se převalilo mračno.

Stál jsem na okraji mýtiny, malý magnetofon zavěšený kolem krku, lokty a kolena popálena kopřivami.

Slavík zpíval.

Rychle jsem přeběhl mýtinu a dostal se ke krušině. Stál jsem pod ní. Nevzal mne na vědomí. Zpíval mi přímo nad hlavou – co zpíval, tvořil, to nebyly drozdí nebo kosí melodie, to byly nápěvky neustále se měnící a neopakovatelné, přecházející z piana do fortissimo, z dlouhého tlukotu do jásavého trylku, rytmické a odpauzované, byl to zpěv radosti a vytržení, zpěv který mě udivoval svou výrazností a silou, svou vytrvalostí, svou vnitřní elegancí.

Opatrně jsem vstoupil na vyvýšenou větev a zvedl mikrofon.

Odevzdal mi do něj kantilénu složenou ze stříbrných zvonků, jemného krajkoví a měsíčního světla.

Neviděl jsem ho a ruku s mikrofonem jsem zvedl snad o pět centimetrů výše.

Kantiléna ztichla. Napjatě jsem čekal. Přímo zpod ruky mi vyletěl malý ptáček, zašuměl v listí a ztratil se v temnotách.

Noc ztichla.

V trávě, kterou jsem se vracel do zámečku, leželo klidné a tiché světlo měsíce.

 

Činžákem projíždí výtah, v potrubí syčí voda, po chodbách zalitých bledým světlem žárovky, se ozývají kroky a čísi zakašlání.

Na nočním stolku mi leží magnetofon. Beru jej do ruky a tisknu tlačítko. A mám plný pokoj slavičího zpěvu. Přivírám oči a vidím znovu Lednici, odraz zámečků v hladinách jejích rybníků, vidím roháče, jak se potápí za svou rybou, z rákosí mi vyplouvá divoký kačer ve svatebním šatě, pod uschlou vrbovou větví loví v mělčinách volavka, která se po chvíli zvedá, roztahuje mohutná křídla, opře se do vzduchu a vzlétá nad perleťovou hladinu.