Zelené kapky.

Toho dne jsem se cítila trochu melancholicky a můj svět byl celý tmavě modře zabarvený. Hleděla sem z okna na doznívající déšť, občas sem zaslechla zvuk dopadající kapky na pokroucený starý parapet. Tak jsem zase tady, doma ve svém malém městě, obklopena nejkrásnější přírodou, která mě domů táhne vždy nejvíc. Utekla sem z prachu a pachu velkých měst. Nepřátelské pohledy najednou ustaly, celý svět opět rozevírá svou milou náruč. Ale jsem doma sama. Nic tu z mé rodiny nezbylo. Jen pes smutně kňučí u dveří a vyčkává své pány, doufajíc v jejich návrat. Asi si ještě pořád neuvědomil, že jsou nadobro pryč. Kéž bych to tak cítila i já.

Vrátila sem se domů, ale domov již není domovem, ale jen domem. S lidmi odešly pocity a láska. Zbyly tu jen vzpomínky rozprostřené v prostoru. Pořád cítím vůně koláčů z vysloužilé trouby, slyším smích ozývající se z dětského pokoje. Občas zaslechnu i křik olizující stěny. Ochutnávám pláč valící se z mých unavených červených očí. Sedám si na skřípající postel a zapozoruji se na detaily svého pokoje. Pečlivě srovnané knihy pokryté slabou vrstvou prachu, pracovní stůl prohybající se pod nánosy papírů. Stále zůstaly na místě od té doby, co jsem psala své příběhy. V pokoji je modrošedá tma. Den se rozhodl odpočívat. Šetří na světlu a také na teplu. Všechno v mém pokoji má příměs prachu, opotřebovanosti a stesku. Stejně tak, jako mé srdce. Není tu nikdo, kdo by ho znovu oprášil nebo pohladil.

Zvedám se a procházím zbytek místností. Všude je tak prázdno a moje oči jsou už vyschlé. Pes ke mně přichází se skloněnou hlavou a pak s její pomocí nadzvedne mou polobezvládnou ruku. Pomalu ho pohladím po hladké srsti a pokynu hlavou směrem ke starým vchodovým dveřím. U dveří se pomalu sesunu k zemi a pes se schovává pod mou rukou a pokládá hlavu na moje stehno. Zafuní a zarývá svůj čumák do mého břicha. Po chvíli sbírám sílu a zvedám své unavené tělo a pes na malou chvíli ožívá, když mu nandavám obojek. Se zaskřípěním dveří, co tak krásně voní dřevem na chvíli odkládáme naší starost a odcházíme vstříc lesu.

Stezky jsou mokré a bláto se nám lepí na boty a packy. Naše cesty jsou lemovány tmavě zelenými jehličnany, které voní smůlou. Strom, pro něj je smůla vlastně taková krev. Občas strom krvácí a někdo se na něj nalepí. A potom je smůla všude s ním a nedá se jen tak snadno smýt. Vždycky sem chtěla být něco víc. Měla sem pocit, že nejsem dostatečně dobrá pro nikoho, že se nedokážu zavděčit. Že nemůžu někomu ke štěstí stačit. A kdyby někdo měl ten pocit, tak že se z toho brzy probudí. Už brzy mu dojde, že já nejsem člověk, který nosí štěstí. Možná sem obalená smůlou, stejně jako ten lepivý strom. Ale co mám dělat teď, když už není na světě nikdo, kdo by mě mého strachu a pošetilých domněnek zbavil? Pro koho teď mám být dobrá?

Pes i já, oba se ztrácíme v lese. Začíná se smrákat a my využíváme poslední zbytky slunce, abychom si užili tu nádheru, co nám příroda nabízí. Nabírám do dlaně pár šišek, co se povalují na zemi vystlané mechem a uschlým jehličím, a hážu je do dálky. Pes utíká za zvukem dopadu. Při téhle hře se cítí zase jako malé štěně a cítím se tak kupodivu i já. Po nějaké chvíli cítím únavu a se hrou přestávám. Pokračujeme v cestě a cítíme, jak je les po dešti vlhký a stromy nasávají vláhu a pomalu vypouštějí páru z jejich majestátních korun. Na hlavu mi padá oříšek a já s překvapením zvedám hlavu a sleduji veverku, jak utíká z větvě a přeskakuje na jinou.

Hledám strom. Pomalu mi utíká čas, v tichosti stínů se cítím více stísněně a začínám chvátat. Stále ale nepřestávám dýchat, jak mě to učila moje matka. Dala mi spoustu cenných rad do života a nepřestávala mi dodávat optimismus a naději. Její ebenové vlasy mi hodně připomínají temné lesy. Její svítivě zelené oči zas mech všude kolem. Ale mech byl vytrhán a strom spálen. Není již nikdo, kdo by mi dával cenné rady, náruč a zásoboval mě nadějí.

Našla sem strom. Krásnou břízu, oblečenou do voňavé březové kůry, která mi už tolikrát vytrhla trn z paty. Když sem potřebovala rozdělat oheň, který by mi vrátil teplo do mého srdce a ukázal mi vlídnost domova. Oheň, u kterého bychom se zase mohli sloučit v jednu rodinu. Ta bříza mi připomínala mojí sestru. Má sestra pro mě byla ohňem, který mi i v temných a sychravých momentech mého života nabídl teplo a světlo, abych zas v temné chvíli viděla a mohla se potkat se svojí rodinou. Kořeny té břízy se propojovaly a stejně tak i já byla se svojí sestrou propojena. Naše pouto mělo kořeny velice hluboko. A někdo musel začít kopat, aby je vytrhl. Teď už tu moje sestra není a kdo ví, jestli na mě hledí, jak tu právě v tuhle chvíli kopu v zemi já.

Já i můj pes. Oba ztraceni v hlubinách lesa. Nikým neviděni, nikým už nikdy neslyšeni. Jak nás pohltila jeho krása, tmavě zelená omamná a hypnotická. Les pohltil celou naši existenci. My už neměli pro koho žít. Náš rodinný strom byl pokácen. A já vzpomínala na svou matku i na svou sestru. Zbyla jen smůla na mých dlaních. Pes mi byl věrným přítelem na cestě ke konci. A já se rozhodla najít kořeny jinde a připoutat se k nim. Vykopala sem si svůj hrob u veliké břízy, kde už sem jako malá sedávala a obdivovala jeho krásu. Les dýchá, já dýchám. Přestávám dýchat a i les zatají dech. Naposled vydechnu nad jeho krásou. Pes sedí u té staré břízy a naposled kňučí a po chvíli usíná sám v lese.