My

Bylo zrovna chladné jarní ráno, když jsem se procházela zahradou. Tráva i květiny byli pokryty ranní rosou, která mi smáčela mé bosé nohy. Slunce už vyselo nad obzorem, jeho teplé paprsky pomalu ohřívali nocí chladnou zem, i mne.
Byl to dechberoucí pohled, jak květiny pomalu rozkvétaly, ptáci se probouzeli a svými hlásky, jak desítky píšťal, probouzeli i zbytek tohoto malého ráje. Vše se zdálo naprosto dokonalé, takové jaké to mělo být. I stromy jakoby v lehkém vánku zpívaly. A mé srdce se chvělo štěstím. Chtělo se mi tančit, ale bála jsem se odtrhnout od té krásy oči, jako od plachého zvířete, jediný nesprávný pohyb a ono uteče.
Mé tělo se ovšem domnívalo jinak a nohy začaly tančit. Prvně se rozběhly pak mnou zatočily a po špičkách skákaly z místa na místo, ruce se přidaly, pak i boky a hruď. Celé tělo se mi radostí roztančilo a já se necítila jako baletka na jevišti, protože baletka je hlavní aktérka, mezitím co já byla jen vedlejším doplňkem, jen součástí něčeho mnohem většího, mnohem impozantnějšího.
Už ani nevím jak dlouho jsem takto tančila, do hudby přírody. nakonec jsem však spadla na zem, vyčerpána. Ale nikdy v životě jsem v sobě nepocítila takové štěstí, netančila sem totiž sama, všechno kolem mě tančilo se mnou a já s nimi A teď když jsem ležela na zemi byl jen malí rozdíl dýchala li jsem Já nebo tráva kolem mne. Mohla jsem cítit ohýbání stébel pod silou větru a mohla slyšet jak země oddechuje. Stromy šeptali vyčerpání, a tak jsme odpočívaly.
Já, Oni, My.
Spaly jsme takhle věčnost i jen malou chvíli, jen několik sekund i celý život.
Ať už se tehdy v té zahradě stalo cokoli, když jsem odcházela už jsem se nebála. Něco mi říkalo, že nehledě na to jak daleko můžu odejít, už nikdy nebudu tančit sama.