Lovy beze zbraní

          Veliký střechýl, visící pod krovem chaty, zářil celou zimu jako nádherný zmrzlinový kornout, naplněný chladivým stříbrem a zlatem. Pokaždé, když jsem za ním přišel, byl jiný – jednou protáhlý, s dlouhou skleněnou špičkou, na jejímž konci blikal duhový diamant, podruhé ho zmáčklo tání a nově přicházející mráz z něj vytvořil měkce zvlněnou průhlednou stuhu, prosincové fujavice ho poprášily sněhem, jež na něm ztvrdl v drsné krupky, lednové větry ho ošlehaly a znovu opracovaly do hlaďounkého mramorového kužele, únor si z něj ukousl a pohodil spodní část jeho těla do sněhu pod okapem, aby mu dal s přicházejícím večerem znovu narůst do podoby dlouhé varhaní píšťaly, která se slabounce rozechvěla pod doteky červánků.

         Byl to kouzelný střechýl – zespod stráně k němu táhly stopy zajíců a lišek, jejichž důlky vtisknuté do prašného sněhu, měnily pod doteky větru svou podobu, kousek loje, visící na šňůrce vedle něj lákal sýkorčino ci – ci – be, ci – be, znějící prokřehlým a čistým vzduchem jako stříbrný zvoneček, dole, přímo pod jeho skleněným kordem, svítily bílé naducané sněhové čepice stříšek úlů, v nichž se – když jsem přimáčkl ucho na jejich dřevěnou stěnu – ozývalo pokojné šumění a bzukot včelího roje, přisátého k bezpečí sladkých komůrek medových voštin.

            Ale co bylo nejpodivnějšího – ač zářilo slunce či se sypal sníh, ať se táhla zasněženou strání mlha, ať se nebe stmívalo a les mračil, ač byla obloha modrá, či se přes ní hnaly husté cáry nízko letících mraků, v mém kouzelném střechýlu vždy zářila ta malá duhová hvězdička, rozsvěcovala se a zhasínala, ať už svitem slabounkým a sotva okem zachytitelným, či zářivou perlou, metající své jiskření daleko kolem sebe. Jako by ten střechýl žil světlem, jako by ho kradl světu, jako by to světlo potřeboval k tomu, aby mohl existovat, aby byl, tím čím byl.

               Jedné soboty v půli března jsem však přišel ke své stráni, na které se rozléhala malá sněhová políčka, prošel jsem lískovím vyšlapanou pěšinou k chatě a zvedl oči pod její krov, ke svému střechýlu.

                Ten však již nebyl. Sýkorka se dál žlutomodře houpala na své šňůrce těsně vedle místa, kde vždy hořela jeho třpytivá ledová hvězdička, zaječí a liščí stopy dál křižovaly vlhké a těžké ostrůvky sněhu, včely v úlu stále slabounce zpívaly, jen ten nádherný zmrzlinový kornout se ztratil.

                 Kam zmizel jeho jiskřivý diamant? Kdo sfoukl tu svíčičku, která v něm tak věrně hořela, kam se rozplynuly všechny jeho dovádivé podoby?

                 Rozpraskaný trám střechy pláče tajícími kapkami, které padají jako vytrvalý drobný déšť do loňské trávy před zápražím.

                 Sklopím oči ve směru jejich pádu a v srdci se mi rozsvítí.

                 Ne, neztratil se, nevzal si ho čas! Jeho plamínek se přelil do podoby malého žlutého kvítku, deroucího se z ryšavé trávy přímo v těch místech, kam dopadají kapky, jež byly kdysi kouzelným a zázračným střechýlem, a ty kapky mi šeptají: pohlédni, jen pohlédni, na to záření podbělů pod tvýma nohama, jen se dobře podívej, spatříš nové kouzlo, novou proměnu světla, které bylo včera diamantem a dnes se stalo lístkem květu. Shýbni se k těm žlutým korunkám, pohlaď je dlaní. Usměj se a věz, že světlo se neztrácí, jen mění svoji podobu.

                Kolik podob má světlo, člověče?

                Počítej, nedopočítáš se.

                A kolem tvého unaveného srdce znovu bliká záření, hřeje a tetelí se, stoupá ti opojně až k hrdlu, až k hlavě, která se ti náhle zatočí a ty víš, ty bezpečně víš, že ten třpytící se kouzelný ledový střechýl je věčný stejně jako je věčný tlukot tvého srdce a letící křídla jarních oblaků tvou krajinou stromů, polí, lidí a světla…