Tajemný kamarád

    Slunce prorazilo mohutná mračna a rozlilo svůj svit po krajině zářící svěží zelení. Krůpěje rosy se třpytily a vrhaly na okolní stvoly duhové barvy. Pavouk opět vylezl ze svého úkrytu, kam se uchýlil před bouří, která osvěžila vzduch. Usadil se na hlavním vlákně a slepě sledoval okolní muší národ. Snil o pořádné masařce. Možná by nepohrdnul ani muškou jenom zlatou.

   Zelená vážka s duhovýma očima zbystřila pozornost. Nepatrný pohyb stínu jí prozradil, že je něco špatně. Vzlétla. Ještě v ten okamžik něco těžce dopadlo na růžové rdesno…Otevřel dlaň, ale vážka v ní nebyla. Pohupovala se na širokém listu o pár metrů dál. Byla překrásná a lákala ho ještě víc. Běžel po měkké trávě a skotačil. Občas radostí udělal kotoul. Šel mu dobře. Vážka byla ta tam.
    Náhle objevil odraz slunce na temné hladině velké tůně. Jiskřilo, až z něj bolely jeho velké oči. Otočil hlavu trochu stranou. Chvíli se sebou bojoval. Slunce ho lákalo a jemně se pohupovalo.
Nakonec neodolal a sáhl si.
     Voda studila jako led. Slunce se rozplynulo. Byla to však jen chvilka. Jen co vlnka vlnku dohonila, stálo opět na svém místě a vysmívalo se mu svým třpytem do tváře. Zopakoval to. Už byl odvážnější. Vše se neomylně opakovalo. Ani ta voda už tolik nestudila. Seděl na bobku s rukama překříženýma na kolenou. Smutně pozoroval hladinu. Vzdychl a položil se na záda. Ruce si dal za hlavu. Nedaleko opět usedla zelená vážka. Oblíbila si toho malého trumbelína. Nemohl jí ublížit. Proto klidně seděla a pozorovala ho svýma duhovýma očima.
    Najednou se voda vzedmula. Vyskočil. Koukal, jak se hladina mírně zhoupla. Odskočil a nevěřícně zíral, jak voda k němu vztahuje svou mokrou dlaň. Znovu odskočil a srdíčko mu bušilo až v krku. Hladina ho uchopila za levou ruku. Vůbec nestudila. Naopak. Krásně hřála. Začala ho táhnout do tůně. Bránil se a chtěl se jí vytrhnou z vlahého sevření. Nepovolovala. Chtělo se mu křičet, ječet! Nešlo to! V hrdle necítil nic. Jen tu teplou vodu pevně omotanou kolem ruky…
 
      Probudil se a hrudník se mu divoce vzpínal. Pomalu začal rozeznávat skutečnost od snu. To byl divnej sen. Fuj! Jako by byl před něčím varován. Uviděl malou Dadu jak mu olizuje ruku. Odstrčil ji. Pořád se k němu lísá a snaží se ho kousat, kde se dá. Tuhle malou sestru mu byl fakt čert dlužnej. Vstal a otíral si ruku o trávu. Tlupa se dala do pohybu. Siri vystartoval, aby mu něco neuteklo. Běžel, jak jen mu to porost dovoloval.
     Vystrčil hlavu do mýtiny a ucítil zvláštní vůni, která se kolem linula jako had. Zřejmě tu rozkvetly nějaké květy, co tu v posledních dnech ještě nebyly. Přivřel oči a tu nádhernou vůni si začal vychutnávat. Vtom byl odstrčen tak prudce, až se bočním kotoulem odvalil k dlouhým provazům starší liány. Kolem něj majestátně prošel Wema jako těžkotonážní šedý tank. Musel přeci nejdřív zkontrolovat celý prosvětlený úsek a zajistit bezpečí své rodiny. Tihle prckové se pořád ženou vpřed zcela bez rozmyslu. Měly by jim to mámy už konečně řádně vysvětlit a případně jim výchovně nandat na ty jejich bílý prdelky. Rozzlobeně se otočil na samice a nahněvaně zahoukal. Dělaly, jako že se jich to netýká. Každá koukala někam jinam.
      Siri se oddělil od skupiny, jak mu ostatně velela jeho dobrodružná gorilí povaha. Bylo mu za to často spíláno, ale on prostě nedbal. Bylo to v něm a nemohl si pomoci. Pořád hledal tu vůni. Odkud safra pochází? Sebral v trávě jakéhosi cvrčka a pochutnal si na něm jako na nějakém cukrlátku. Uvědomil si, že už se vzdálil moc a chtěl se vrátit, když tu si povšimnul záhadného tvora sedícího na osamocené uschlé větvi mohutného stromu. Byl celý černý, jen hlava byla jakoby bílá s lehkým nádechem slonové kosti. Seděl nehnutě zády k němu a soustředil se na cosi v okolí. Zvědavost mu nedala a opatrně se přiblížil ke kmeni. Černý k němu pohlédl, ale nijak nereagoval a zase se vrátil ke své pozorovatelské činnosti. Siri pomalu vyšplhal po okolních větvích až na tu, kde seděl neznámý. Necítil z něj pražádný náznak agresivity, či zloby.
     „Ahoj“
     To podivné stvoření se na něj smutně otočilo. „Ahoj“
     „Já jsem Siri.“
     „Já vím“ odpověděl tvor a kývl svou bílou hlavou.
     „Ty mě znáš?“
     „Znám. Všechny vás znám.“
     „Takže jsi náš kamarád?“
    „Jak se to vezme, ale myslím, že se to tak dá taky říct. Nerad bych to teď rozebíral.“
     „Aha, co tu děláš?“
     „Na někoho čekám.“
     „A na koho?“
     „Na někoho, kdo se mi bude líbit“
     Siri se zarazil. Prohlížel si záhadného se smutkem ve tváři. Chvíli sbíral odvahu a šťoural při tom prstem v nějaké puklině na větvi. Konečně se odhodlal.
     „A já… se ti nelíbím?“
     „Ne.“ Odpověděl klidně neznámý a poprvé se trochu pousmál. „Neber si to ale osobně. Jednou se mi určitě taky zalíbíš.“
     „Kdy to bude?“ vyzvídal Siri.
     „Nebuď zvědavej, a vůbec, nejsi nějak daleko od skupiny, co?“
     „Proč? Já se nebojím. Všechny kdo by mi chtěli ublížit, bych přepral!“ postavil se a mocně si zabušil do hrudníčku, přičemž mu bílé zrcátko na prdelce zazářilo v přímém slunci. Zaklonil se a chtěl předvést děsivý řev, když v tom mu ujela noha a začal se propadat. Instinktivně ještě sáhl po větvi, ale minul. Bylo zle a země tak daleko. Ucítil silný stisk na zápěstí. Černý tvor ho pevně držel a on se uchopen pohupoval v prostoru. Hleděl mu do jeho hlubokých tmavých očí a ucítil, jak je tažen zpět na větev.
     Seděl zahanben se sklopenou hlavou a srdce mu zběsile tlouklo. Nejraději by se neviděl.
     "Děkuju."
     „Ještě se mi tady zabij“ zakroutil rozzlobeně hlavou cizinec. „Nakonec tě tady budu ještě zachraňovat. Jako bych neměl dost svý práce.“
     Siri seděl ani nedutal. Proč se jen pořád takhle vytahuje. Díval se pod strom a na souseda ani nepohlédl. Jeho ego bylo zlomeno.
     „Musím ti říct, že mi je líto tvé babičky.“ Řekl neznámý, aby prolomil hradbu mlčení, kterou mezi ně nechtě postavil po své výtce.
      „Ty víš, že umřela?“ podivil se smutně Siri.
     „Vím. Mluvil jsem s ní. Byla už moc stará a taky zdravíčko jí delší dobu trápilo. Měla tě moc ráda.“
     V tom oba vyrušilo zapraskání větve na pralesní stezce. Očima pronikali mezi větvovím nižších keřů. Stále nebylo jasné, co nezvyklý šramot vytvořilo. Ještě chvíli a konečně ho spatřili. Měl maskovaný oblek a přes rameno pušku.
      „Pst!“ syknul Siri a naznačil bělohlavému, aby se přikrčil. „To je pytlák. Bývá jich i víc. Dává tady kolem na zem takový neviditelný dráty. Do jednoho se chytla moje sestra a on ji pak zabil.“
     „Já vím.“ Pohladil ho černý po rameni. „Viděl jsem to.“
     „Je zlej.“ dodal ještě Siri.
     Z druhé strany se ozvalo lehké sloní odfrknutí a zatřásl se tam celý lesní porost.
     „Pytláci jsou prevíti.“ řekl tvor. „ No, a vidíš, tak tenhle se mi zrovna líbí! Moc se mi líbí“
     Siri nevěřícně zíral svýma velkýma očima.
    „Musím běžet…“mávnul na rozloučenou tvor „...a dávej prosím tě na sebe pozor… Ať mi zase někam nespadneš. Nebudu na blízku věčně.“ a seskočil do vysoké trávy.
     „Uvidíme se ještě někdy?“ vyhrkl ze sebe ve spěchu Siri.
Neznámý se otočil. „Určitě! To ti slibuju.“ a ukázal, aby se někam schoval.
    „Jak se jmenuješ?!!“ vykřikl ještě Siri než tvor úplně zmizel z dohledu.
   „Říkají mi ... SMRT“ a zmizel v houští. Ještě v tu chvíli se vyřítil na pěšinku rozdivočený slon a pytlák vytřeštil oči.
Ozval se táhlý výkřik....
 
     P.S.: Vždycky jsem si přál ztrestat alespoň jednoho pytláckýho sráče na hrdle. Tak tady to má!! Ani nevíte, jak se mi ulevilo...