Macek

*

Macek

Klidně by se tento příběh mohl nazývat »není kocour jako kočka«, nebo ještě nějak jinak... Strejdův kocour měl takové neotřelé jméno - Macek a dělal opravdu čest svému jménu: byl to dobře šestikilový MACEK. Strejdu zbožňoval (v tom nebyl sám). Když šel do práce, do zaměstnání, do hutí - samozřejmě strejda - doprovázel ho až ke hřišti (kocour). Tam mňoukl a zmizel jak duch protáhnuv se plotem. Když se strýc vracel z hutí (když jsme tak u toho znovu - byl kladeňák) připojil se k němu odněkud se objevivší kocour, který zřejmě zase pokořil plot hřiště, a - zdánlivě si strejdy nevšímaje - došel s ním až domů, kde opět zmizel, aby se až do rána věnoval svým důležitým kocouřím záležitostem. Z tohoto pravidla neexistovala výjimka - Macka neodradily zima, déšť, sníh ani mráz a psi po ulici nepobíhali. Když strýc jel výjimečně na kole, nebo nešel, ani nejel do práce vůbec, maje například dovolenou, byl kocour ze změny denního režimu a rytmu zcela evidentně vykolejený.      

Macek byl ještě z generace koček nerozmazlených mlékem, drůbežími droby a Kitekatem - a -  chytal myši. Pravda, málokdy je sežral, ale to tu nehraje roli. Roli tu hraje jeho vášeň - Macek fetoval. Jak jinak nazvat kocourovu nezřízenou vášeň pro kyselé okurky? Zjistila to jednou teta, která dala v misce na verandu - do chladu - okurky nedojezené při obědě: představte si, že jdu na verandu zavřít dveře, povídá,  Macek se ještě protáhnul dovnitř, rafnul okurku a skoro vyletěl z verandy, jako když mu u ucha střelí, jako když ho pes honí... Tak jsem dala ještě jednu na okno, aby k ní (k okurce) nikdo jiný nemohl a i ta později zmizela...

Strýc vstával o půl páté, zalil zahrádku (v létě), nasypal slepicím (vždy), založil králíkům (bylo-li třeba), podrbal prase za ušima (občas) a šel (zcela výjimečně jel). Do rachoty, jak říkal. Jednou o půlpáté, když šel zalévat, kráčí proti němu Macek, důležitý jak zadek na nočníku, v hubě myš. To jsi hodný, Macku, (jasně - řekl hodnej...), to ti musím dát okurku. Kocour čapl okurku, pustil myš (nebo to bylo v opačném pořadí) a kamsi... Strejda zavrtěl hlavou: kocour a kyselé okurky! pořád mu to nešlo do hlavy, i když kocourovu vášeň nejen toleroval, ale i podporoval - asi jako kuriozitu. Sebral myš, hodil ji na kompost a odešel, jako každý všední den. Kocour s ním - až ku hřišti. Druhý den nic, ale v pátek se situace opakovala s jediným rozdílem, že myši byly dvě, byly položeny na posledním schodě u verandy a kocour vedle nich pózoval s výrazem »to čumíš, Františku«, mával huňatým ocasem v naději, že ... a taky jo: dvě okurky. Strejc zase hodil myši na kompost a jako denně odešel. Kocour s ním.. 

V sobotu a neděli nic, dodnes nevím, jestli měly pracovní klid myši, nebo Macek, ale ani to není moc důležité. V pondělí ráno zato byl na schodě výřad, jak po leči: čtyři myši s hlavami vedle sebe, Macek seděl v pozoru s napětím, jestli dnes čtyři okurky a ono ne, tak sebral vděčně i dvě a zmizel; ovšem jen do chvíle, než strejda vrznul brankou. (Připouštím, že v některých momentech kocouří jednání vysvětluji ryze lidskými vlastnostmi, ale opravdu to tak vypadalo). Strejda dnes na kole, bylo pozdě a nezalít zahrádku? ani náhodou. Macek měl tedy smůlu. Myši ovšem také pro jistý spěch neuklizeny, na schodě a strýc si na to vzpomněl až po cestě domů, když u hřiště přiběhl Macek... řekl si: to zas bude řečí (teta se myší hrozitánsky štítila).  Ale, ale - hle! myši pryč...

To ses musela, holka, povídá tetě strejda, hodně přemáhat!

Proč... jó, myši. Tak ty jsem žádné neviděla (samozřejmě, že řekla žádný). To tak ještě (řekla: eště). Strejda si myslel svoje, nebo si možná ani nic nemyslil a pustil to z hlavy. Odpoledne šel - po své domácí práci - na dvorek a kouká: myši ležely, vzorově vyrovnány, na kompostě. Vzhledem k okolnostem je nemohl uklidit nikdo jiný, než Macek…      

Mimoděk mne napadlo: nepodceňujeme inteligenci zvířat?