O moudrosti lidské

Rozjebaný krásný svět.
Byl nám dán ráj.
Ráj na zemi.
A my lidé se činíme.
V tom jak se ho zbavit.
Máme přeci právo se bavit.
Na úkor všeho a všech.
Jde nám to ve vzduchu, ve vodě i v zemi.
Vrtáme díry pro plyn i ropu.
Těžíme suroviny.
Z moře živočichy a do něj odpad.
Do ovzduší jdou nám plyny ze zdrojů energie.
Těžíme pralesy, zastavujeme půdu.
Do vzduchu emise všeho možného putují.
Jak jsme chytří, myslíme.
Svůj čas si tu však tím vším krátíme.
To ne ten náš.
To ten příštích generací.
Po nás potopa?
A co má být.
Hlavu si s tím nelámou.
Vidím li zbrojení.
Pokusy jaderných výbuchů.
Máme supr moderní technologie, internet, auta, rakety, letadla, ponorky, roboty.
Lásku, kamarádství.
V tom nehledám.
Zvířata na nic si nehrají.
Oni se jen skrývají.
A na střelnici jdou si pro munici vojáci.
Ztratili jsme soudnost.
Ba i rozum.
Ale ona ne.
Příroda si poradí.