Setkání v lese

                                                                             Setkání

 

 

Mihla se lesním zákoutím jen pár kroků ode mně.

Upozornilo mě na ni sotva slyšitelné lupnutí větvičky. Asi laň, hádal jsem podle lehkého kroku a hnědavého záblesku, který mi odrazem od ní přinesl do očí jeden ze slunečních paprsků, toulajících se už nějakou chvíli ranním lesem.

Asi.

Pak se ale po pár napjatých chvilkách rozestoupily větvičky nejbližší houštiny a na malý palouček vedle tajemně vyhlížející tůňky vyšla dívka.

Opatrně se rozhlédla, chvíli napjatě naslouchala, pak sáhla do batůžku, který okamžik před tím sklouzl z jejích zad, vyndala hřeben, sklonila hlavu k levému rameni a začala si česat své blýskavé, temně hnědé vlasy.

Aha divoženko, proto tedy ten hnědavý záblesk před chvílí, pomyslel jsem si teď už přikrčen za dvojici sotva odrostlých boučků, schopných mě ukrýt. Původně jsem měl v úmyslu zvednout se a upozornit tak na svou přítomnost, ale zvláštní směsice obav, že ji tím vylekám, studu, že jsem se neprozradil hned, jakmile jsem zjistil svůj omyl a, proč to nepřiznat, i jisté zvědavosti, co bude dál, mě udržela v úkrytu.

Tak se ukaž, lesní vílo!

Předpokládal jsem, že jakmile si dočeše své nádherné kadeře, prohlédne si v tůňce své dílo a vyrazí dál.

Objemný culík uvolněný z koženého řemínku se pod ataky hřebenu postupně měnil v blyštivý vodopád, od kterého se jiskřilo po celém paloučku; já snad oslepnu!

Nemohl jsem však tušit, že zrak mě přecházet teprve začne.

Žínka si totiž mezitím svou hřívu vyčesala do uzlu na temeni hlavy, čímž odhalila bělostný krk, zajistila ho poněkud nedbalým uzlem na zmíněném řemínku, odložila hřeben, ještě jednou se, teď už poněkud ledabyle rozhlédla a jediným naučeným pohybem si přes hlavu přetáhla tričko.

Pohled na ladnou křivku její postavy téměř osvobozenou od všech limitů mě zabolel až u srdce; tak úchvatný to byl pohled. Ale ani téhle „zdravotní komplikace“ nemělo být dost.

Ta divoženka totiž, dřív, než jsem stačil popadnout dech, ve své nanejvýš vzrušivé a oku lahodící činnosti bez jakýchkoli zábran pokračovala, když stejně nenuceně odhalila obliny svých boků s dvěma rozkošnými dolíčky po obou stranách páteře – Panebože, ona si pod tu sukni nic nevzala!

 Dřív, než jsem se stačil rozhodnout, zda se dál kochat pro muže veskrze příjemnými pohledy, či se zachovat se jako gentleman a pokusit se nepozorovaně zmizet, kráska se náhle posadila, spustila své nohy dosahující délky blížící se nekonečnu do tůňky, rozkošnicky vydýchla, což ještě víc nabudilo atmosféru, jakou by člověk očekával v lese jen stěží, chvíli uličnicky šplouchala chodidly ve vodě až najednou – šups – zajela zprudka do vody.

Sotva jsem zalitoval, že mi zmizí až po krk ve vodě ustálila se rozbouřená hladina kdesi těsně pod jejími ňadry, která by téhle víle mohla závidět snad každá dívka, či žena. Aspoň, že tak…!

Děvče nejprve tlumeně vyjeklo, snad pro chlad lesní tůňky, který na něj tak zprudka zaútočil, ale vzápětí poněkud smyslně odfrklo a rozkošnicky zaklonilo hlavu.

V ten okamžik se uvolnil nepořádně uvázaný řemínek a proud jejích úžasných vlasů stekl rychlostí horské bystřiny po štíhlém krku, bělostných ramenou a ladných zádech a částí svého objemu pleskl o zklidněnou hladinu.

Rozmrzelé: „Hmm!“ a ještě rozmrzelejší pohled jejích černočerných očí mě proti mé vůli a k mému úleku přinutily k vyprsknutí. Kráska v tůni se polekaně ohlédla mým směrem a červená jako rak vzápětí zmizela kromě hlavy pod vodou.

Další „hra na schovávanou“ neměla smysl. Pomalu jsem se zvedl, váhavě popošel na břeh tůňky a připadal si jako uličník, když jsem na své ospravedlnění spustil: „Pardon, slečno, že jsem vás vylekal, ale já jsem tady usnul a probudilo mě až to vaše hmm. A nebojte, nic jsem neviděl,““ zalhal jsem s očima upřenýma na své boty, jistě už stejně rudý rozpaky, jako ona.

„Omlouvám se vám za to vyrušení a mizím do nejbližšího houští.“

„Hm, no a,“ pravila ta překrásná dívka náhle téměř bezstarostně, (zřejmě si, přikrčená ve vodě, připadala bezpečně, ačkoli bych mohl květnatě vyprávět, jak moc jí to pod tou průzračnou hladinou slušelo) „jak vás mohlo to jediné, tiché slůvko probudit, když jsem chvíli před tím tady cákala, že to bylo slyšet po celém lese…?“

Její první úlek byl pryč, teď už po mně pokukovala téměř rozpustile. Také červeň studu jí pomalu opouštěla, jak jsem zjistil opětovným mrknutím do tůňky. Pokud si mého pohledu všimla, nedala na sobě nic znát. Jen nenápadně překřížila štíhlé nohy a založila paže na prsou.

Rozpačitě jsem zašoupal nohama: „Máte pravdu, nespal jsem,“ pronesl jsem neochotně, „ale,“ pokračoval jsem rychle, když mě napadla ta spásná myšlenka, „abych vám aspoň teď nelhal, nemusíte toho vůbec litovat. Svou krásou jste potěšila oko muže, který viděl už nespočet přírodních půvabů, umí držet jazyk za zuby a,“ dodal jsem a pohlédl jí přímo do pohádkových očí, „vy se tedy opravdu nemáte za co stydět; taková krása se vidí málokdy. Omlouvám se,“ pokračoval jsem po tom neobratném skorovyznání,“ promiňte mi, prosím a na shledanou.“

S náznakem úklony jsem se otočil a pomalu odcházel vyprovázen pohledem dvou bezedných studní připomínajících opravdu oči laně. Dřív, než mě pohltila milosrdná houština, jsem ještě zaslechl tichounké: „Děkuji vám a… na shledanou.“

Tu líbeznou tůňku jsem pak navštívil ještě mnohokrát. Svou záhadnou divoženku jsem však už nikdy nespatřil.