Na vycházce

Dnes jsem si přispal. Vstal jsem až po deváté, protože za okny byla šedivá mlha. Předevčírem jsem si koupil vysoké šněrovací boty do horského terénu a vycházkové kalhoty, co mají na konci nohavic gumu, takže obemknou kotník a nefouká na lýtka. Boty jsem včera vyzkoušel. Byly v prodejně nejdražší, zato jsem se v nich cítil jako v pokojíčku. Také proto jsem se těšil, až dnes vyrazím do kopců.

Mám v okolí asi tak patnáct vycházkových tras. Všechny vedou přes kopce, žleby, roklinky a půvabná lesní zákoutí. Jsou v dosahu pěti až třiceti kilometrů od mého domu, takže je nutné se k nim dopravit autem. Dnes padla volba na Velký vrch a svůj terénní vůz jsem zaparkoval před jižní bránou tvořenou mohutnými sosnami lemujícími ústí úvozu k hřebenovému hvozdu. Už na polní cestě vzhůru k úpatí hřebene se mlha rozestoupila a brána mě na křídlech uvítala sluncem ozářenými modříny s podzimně zbarveným jehličím do oranžova. Zalil mě známý pocit radosti a hlubokého vzrušení horskou atmosférou ojíněných travin a mrazivě osvěžujícího vzduchu. Nad hranicí lesa se rozprostírala mámivá klenba sytě modré oblohy.

Cesta k Velkému vrchu je lemována mohutnými kmeny buků a člověk se pomalu noří do hlubin smíšeného lesa, jenž byl nyní ozdoben dlouhými ostrými stíny a jasnými pruhy mechů ozářených sluncem. S každým krokem se prohlubovala má extáze z krásy a osvěžující energie lesního porostu třpytícího se kapkami rosy vytvořené nízkou oblačností, jež se před chvílí rozplynula. Povznášející pocit mě provázel do chvíle, než jsem pod vrcholovou skalní homolí zaslechl ječivý hlas mladé ženy.

Posléze jsem spatřil v lesním stínu rodinku sestávající z matky, jejíž vtíravé pokřiky roztínaly posvátné ticho lesního hřebene, otce, který nesl na ramenou malé robátko, a velkého zavalitého psa, co se kolébal za nimi, místy šouraje své huňaté břicho o padlé větve. Na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o výletníky na houbách z městského paneláku, jimž paní bytu nepřetržitě velí, co mají dělat, aby jednota a soudržnost všech přítomných zvířat byla úplná. I přes nepříjemné ozvuky onoho setkání mnou prostoupila úleva z vědomí, že jako důchodce a nezávislý samotář nic takového nemusím snášet. Už žádné výlevy dotčeného sebevědomí, žádné stížnosti na nesnesitelné kolegyně z práce, žádné konflikty či citové vydírání, ani věčné požadavky čehosi, co z mého pohledu nemá valný význam, ale prokazuje to moji ochotu se obětovat pro rodinu.

Vůbec zjišťuji, že přes postupující rozklad lidské společnosti z organických pospolitostí na lidská individua závislá na odcizené práci, dostupném spotřebním koši a sociální podpoře státu nám moderní doba přinesla přece jenom něco dobrého, totiž starobní doživotní rentu, která člověku umožňuje najít ke stáru klid a přestat stále někomu něco vysvětlovat, poslouchat něčí nesnesitelné žvanění, nebo, nedej bože, snášet cizí rozkazování. Po dlouhé řadě partnerských vztahů, milostných vzplanutí, nervy drásajících neshod a citových úrazů si nemohu vynachválit samotu. Stačilo mi překonat pár let stesku a pocitu osamělosti, který nebyl nic jiného, než mentální setrvačnost a strach z toho, že jsem na všechno sám, nikdo mi s ničím nepomůže a mohu zemřít, aniž by si toho někdo všiml. Jaká pošetilost! Ve skutečnosti jsem byl osvobozen od povinnosti sloužit někomu, kdo si sám se sebou neví rady, nebo alespoň vyžaduje neustálou pozornost.  

Ještě chvilku jsem postál na vrcholu Velkého vrchu a rozhlížel se přes širokou paseku na koruny stromů okolního hvozdu. Zmíněnou rodinku naštěstí hustý les záhy pohltil tak, že ke mně už nedoléhal žádný zvuk ani znamení o její existenci. A přestože byla sobota, na zpáteční cestě jsem nepotkal živáčka a mohl jsem se kochat tichými scenériemi podzimní přírody rozzářené paprsky slunce a tisíci démanty z rosy.

Po návratu domů jsem si uvařil výborný segedínský guláš s domácím houskovým knedlíkem – tak jak to mám rád. Pak jsem se s láhví plzeňského piva usadil v pohodlném křesle a pustil si k tomu Haydnovu osmadevadesátou symfonii pod taktovkou Herberta von Karajana.

Moji odpolední pohodu nikdo nerušil – byla tudíž dokonalá.